Dnes ve 26. týdnu v mezidobí nám pondělní liturgii překrývá svátek Svátek sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů. Všechny abrahámovské církve mají jejich existenci jako součást svých pravd víry. I když v křesťanském chápání nepatří mezi ty základní pravdy jako je víra v Trojici nebo Kristova vykupitelská oběť, tak víra v jejich existenci je součástí “Depositum fidei” neboli „pokladů víry“, kterým církev označuje celý obsah Božího zjevení, svěřený apoštolům a předávaný dál v církvi. Proto i my jsme povolání tento Boží dar uchovávat a věrně předávat. Ale jak na to? Jak dokázat předat něco, co je rozumem neuchopitelné a je možné popsat pouze jazykem víry?
Kdo je tedy anděl v křesťanském, katolickém, pojetí? Jsou to duchovní, netělesné, stvořené bytosti. Mají svůj rozum a vůli, na rozdíl od židovství nebo islámu, kde jsou pouze čistými vykonavateli Božích příkazů. I když nejsou v centru naší víry, tam vždy musí být Trojice nebo Kristus, tak doplňují celistvý obraz Božího stvoření a spásy. Andělé nám ukazují, že Bůh není osamělý vládce, ale jeho stvoření zahrnuje i svět neviditelný. Víra v anděly chrání křesťana před redukováním reality jen na „hmotnou stránku“. Jsou také znamením, že Bůh se o člověka stará. Ve Starém zákoně Andělé v knize Genesis stráží ráj (Gn 3,24), v knize Exodus vedou Izrael (Ex 23,20) a v knize Daniel ohlašují Boží soud (Dan 10). V Novém zákoně andělé v evangeliích zvěstují narození Krista (Lk 1–2), slouží mu (Mt 4,11), posilují ho v Getsemane (Lk 22,43) a hlásají jeho zmrtvýchvstání (Mt 28,5–7). Jsou nám podobní svou vůlí, která je pro ně, stejně jako pro každého člověka, také zkouškou svobody. Ano, i andělé si musí svobodně vybrat cestu, kterou se ve svém bytí vydají. Jestli budou svobodně sloužit Bohu a nebo se Mu vzepřou jako Lucifer a ostatní padlí andělé.
A tak dnešní archandělé, neboli prvotní andělé s vyšším posláním nebo zvláštní autoritou, mají v biblickem zjevení své jedinečné poslání. Rafael (Bůh uzdravuje), je průvodce a ochránce, (Tob 3–12). Gabriel (Boží síla) – posel zvěstující tajemství vtělení (Lk 1,26–38; Dan 8,16; 9,21). Michael (Kdo je jako Bůh?) – bojovník proti silám zla (Zj 12,7–9; Dan 10,13.21), u kterého bych se zastavit, protože jeho odkaz mi v tyto dny silně rezonuje s aktuálním děním ve společnosti kolem nás.
Kdo je tedy ten velitel nebeského vojska a jaký vede boj? Michael není bojovníkem vyzbrojeným lidskými zbraněmi. Ani být nemůže, protože je netělesná bytost. Jeho silou je věrnost Bohu a poznání pravdy, kterou má od Boha. Jeho boj ukazuje, jak zlo dokáže být neskutečně silné, ale také, že zlo není nikdy všemohoucí, protože nad hříchem, strachem a smrtí vítězi ten, kdo bojuje s Bohem v srdci. Michael vede všechny anděly, ale také zároveň i nás lidi k odvaze, abychom nezůstali neutrální, ale jasně se postavili na Boží stranu. Co to tedy pro nás znamená, postavit se v boji proti zlu na boží stranu?
Michaelovo jméno „Kdo je jako Bůh?“ ukazuje, že v boji se zlem není možné dělat žádný kompromis. Buď sloužím Bohu, nebo svému já. Pro člověka to znamená nerelativizovat zlo, ale umět jasně nazvat věci pravým jménem: lež je lež, hřích je hřích. Důležité je také mít neochvějnou důvěru, že vítězství je v Bohu, protože Michael nebojuje vlastní silou, ale v moci Boží. Také je důležité být věrný a to i ve chvílích, kdy je to pro nás lidsky těžké. Postavit se na Boží stranu znamená nezradit pravdu kvůli strachu, výhodě nebo pohodlí. Zbabělost vede k ústupkům, ale odvaha víry k vytrvalosti a má „bojovné“ srdcem, které je vyzbrojeno Boží výzbrojí: pravdou, spravedlností, víru a slovem Božím. (Ef 6,13–17).
Toto všechno bychom měli mít na paměti právě tento týden, kdy se bude rozhodovat o směřování naší společnosti pro příští léta. Atmosféra je velmi vyhrocená, protože síly zla se semknuly v boji proti pravdě. Naši duchovní pastýři si plně uvědomují vážnost situace a velmi jasně nazývají věci pravými jmény. Již 6. dní se také modlíme novénu před volbami, ktera začínala biblickým textem z Pavlova 2. listu Timoteovi: „Ať je hlásáno slovo, ať je vhod či nevhod; usvědčuj, domlouvej, povzbuzuj se vší trpělivostí a schopností vyučovat. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, ale podle svých vlastních žádostí si seženou učitele, kteří by jim říkali to, co si přejí slyšet.“ (2 Tim 4,2–3).
Ano, ve společnosti se opravdu šíří nezdravé učení, kdy lidé nechtějí slyšet nic, než jen sobecké slovo “Já” a “rádoby učitelů”, kteří je v tom utvrzují, je opravdu dost. To lidské sobectví dnešního světa je totiž živeno temnotou strachu o sebe. Ten strach způsobuje slepoty našeho srdce, které je centrem lásky člověka k Bohu, člověka k člověku. Lidé přestali vidět Kristovo světlo jako jedinou opravdovou naději pro svůj život a tak se upnuli k novým falešným “spasitelům”, kteří slibují, že za ně vše vyřeší. Nikdo za nás ale doopravdy nemůže nic vyřešit, pokud se sám nestane součástí nebeského vojska archanděla Michaela a nedá osud svého pozemského života do rukou Božích. Sv. Ignác z Loyoly údajně pronesl citát „modli se, jakoby vše záleželo na Bohu, a konej, jakoby vše záleželo na tobě“. To je pravá přísaha nebeského vojska, kterou Bůh slavně vítězí. A jaká je realita? Vidím jen jak se lidé stávají čím dále více závislými na falešných mesiáších a ztrácí se odvaha hledat pravdu a zodpovědně jednat. Pokládám si každý den kacířskou otázku, proč vlastně by nám měl Bůh pomáhat, když kolikrát my sami nejsme ochotni pomáhat druhým a přinášet jakoukoliv, i nepatrnou oběti?
A tak Vám sestry a bratři, ale i sám sobě přeji odvahu a statečnost nevěřit těm učitelům, kteří učí, že já jsem na prvním místě, ale uvěřit tomu pravému božskému učiteli, který nás učí, že jedině obětovat se z lásky pro druhé, je cestou jak porazit zlo v tomto světě. Pokud budeme myslet více než na sebe na ty, kteří potřebují pomoc, tak je to vítězstvím Beránkovi krve a je to slovem, které píše naše svědectví o tom, že nemilujeme svůj život natolik, že bychom se něčeho zalekli. A to ani smrti. Ať jsou pro nás ti, kdo takto každý den žijí, vzorem a archanděli Michaely dnešní doby. Amen.