Nacházíme se na samém začátku velikonoční doby, kdy bychom měli ještě velmi intenzivně prožívat radost úsvitu nedělního rána, stejně jako ji prožívaly u hrobu Marie Magdalská a i ta druhá Marie, jak jsme mohli slyšet o Velikonoční vigilii. Jistě to nebyla náhoda, že Bůh chtěl, aby zrovna ženy byly prvními, se kterými se vzkříšený Ježíš potká. I když ony možná svým rozumem úplně nechápali dosah toho všeho, co se událo. Ale ženy, na rozdíl od mužů, dokáží totiž rychleji vidět to, co je rozumu neviditelné. Ony jenom prožily to, co říká liška Malému princi ve stejnojmenné Saint-Exupéryho knize, že “Správně vidíme jen srdcem.”. To znamená, že „Víra není především o tom, co chápeme rozumem, ale o tom, co dokážeme přijmout srdcem.“ A dnešní liturgie nám zpřítomňuje právě tuto nosnou myšlenku. Opravdu správně dokážeme vidět a jednat jenom tak, že se znovu narodíme z vody a Ducha svatého, který je sice tichou, ale živou a neustále aktivní přítomností Boha v našem srdci.
Dnešní úryvek evangelia i když je starý skoro dva tisíce let, je přece tak aktuální pro dnešní dobu. Nikodém jak vzor dnešního moderního člověka. Možná má strach, možná se jenom stydí před ostatními. Proto přichází k Ježíši v noci. Má neklid a chce mít jasno. Tuší, že Ježíš přišel od Boha, ale chce tomu rozumět. Je člověkem, který „to má v hlavě srovnané“, vzdělaný, s duchovním rozměrem, poctivý, stejně jako spousty lidí kolem nás. Ale přesto mu Ježíš důraně říká: to nestačí. Nestačí znát, chápat, být slušný. Je potřeba znovuzrození. To je něco, co si ale člověk nemůže zařídit sám. Není to výkon ani rozhodnutí ve smyslu „odteď budu lepší“. Je to dar – působení Ducha svatého, který člověka proměňuje zevnitř. Tak proč Nikodém a dnešní svět nedokážou pochopit?
Myslím, že asi v dnešní církvi všeobecně není frekventovanější otázka než ta, jak dokázat zvěstovat Evangelium neboli radostnou zvěst tomuto světu? Jak dokázat věrohodně zpřítomnit to, co učedníkům jako první přinášejí ty dvě proste ženy? Vidíme náš současný svět jak se kostely a semináře vyprazdňují. Jak naděje Velikonoční radosti není pro většinu lidí zajímaví. Vidíme kolem sebe jak svou pomíjivost nikdo neřeší, protože stačí si užít slastí pozemského života a smrt ta je přece někde v nedohlednu? Jakoby nebyla odvaha nebo čas si položit existenciální otázky o smyslu života? Ano ta všudypřítomná náboženská lhostejnost je zarážející. A na opačném pólu vidíme, co se děje tam, kde Bůh člověku přestává chybět. Války, které ničí celé národy, sobectví ve všech rovinách společnosti, rostoucí úzkost a strach z budoucnosti, a někdy i zoufalství a ztráta chuti žít. Je to tedy pomalý konec naděje, kterou na 2 tisíce let přineslo křesťanství nebo jenom zákonitý jev, kterým musí naše víra a tento svět projít?
Sociologicky bychom to mohli popsat asi následujícím způsobem, že po zhruba 1700 letech od Milánského ediktu, se křesťanství postupně stalo nejprve tolerovaným, pak privilegovaným, a nakonec „kulturně samozřejmým“ náboženstvím. A dnes se vracíme do situace, kdy víra už není společenská norma, ale stala se osobní svobodnou volbou každého jednotlivce. Žijeme totiž ve svobodném světě, který už není zvykovým prostředím, které určuje v co „se má věřit“, ale prostředím pro ty, “kteří chtějí”. V podstatě to znamená konec „kulturního křesťanství“. Rovnice, které můžeme my dříve narození ještě pamatovat, že křest = samozřejmost, nedělní mše = norma, přestávájí platit. Víra prochází osobním rozhodnutím a bez něj se jednoduše neudrží. Paradoxně se situace nápadně podobá prvotní církvi před 1700 lety, kdy existovaly pouze menší, kolikrát rodinné společenství. Kdy byl silnější důraz na osobní víru, ale tím i větší vědomí ceny následování.
Ale dnešní liturgii nabízí jiný pohled. Vidíme, že pro Boha nikdy nemůže být důležitá víra jako zvyk, ale víra jako odpověď srdce. To, co dnes vypadá jako úbytek, může být právě očištěním, prohloubením a návratem k podstatě. Možná žijeme v době, kdy se víra přestává dědit a začíná se znovu rodit, jak slyšíme v dnešním evangeliu. Ne proto, že snad žijeme před Bohem tak nějak úplně špatný život, ale proto, že jsme neustále povoláni k něčemu většímu. A to platí pro všechny, nejen pro nás křesťany. Znovuzrození totiž není oprava pokaženého člověka. Je to otevření se tomu, kým se člověk může stát. Každý člověk v sobě nese víc, než je si ochoten sám připustit. Narodit se z Ducha znamená mít odvahu se vydat na opravdovou cestu z Bohem, kde ale na prvním místě nejsem nikdy já. Pro člověka to znamená mít větší odvahu milovat, než jsem ochoten, mít odvahu ponořit svůj život do větší hloubky a nezůstávat na mělčině tohoto světa. Jen tak, pokud to Bohu dovolíme, se v nás může probudil to, co je zatím skryté, a tak vstoupit do života, který není omezený jen našimi možnostmi. Tak každý, kdo se rodí z Ducha, začíná milovat i tam, kde by to nedokázal, nachází sílu odpustit i to, co je neodpustitelné, objevuje odvahu unést i to, co je našimi silami neunesitelné a tak se otevřít naději, kterou nám Bůh skrze velikonoční tajemství nabídl. Kdo má otevřené srdce, slyš!
A tak vám, sestry a bratři, sobě, ale i každému člověku – ať už věřícím nebo nevěřícím – přeji odvahu stejnou, jakou měli Petr a Jan. Odvahu otevřít se tomu, co nemáme pod kontrolou, tomu co nás přesahuje. Odvahu nechat se vést Duchem, který vane, kam chce – i když nevíme, kam nás zavede a tak se znovu a znovu rodit k novému životu. Pokorně přijmout, že jenom skrze Boha není nic nemožné, ani život věčný. To je ta odvahu uvěřit, že to nejdůležitější v našem životě se nedá vidět očima, ale dá se přijmout pouze srdcem. Amen.
Test