Dnes, na 6. neděli po vzkříšení Krista, se nám velikonoční doba pomalu ale jistě blíže ke svému konci. Ve čtvrtek budeme slavit Nanebevstoupení Páně a proto i dnes nás liturgie připravuje na tuto skutečnost, že už nebudeme mít příležitost se fyzicky dotknout ran Vzkříšeného, stejně jako apoštol Tomáš. Ježíšova věta “Nenechám Vás sirotky, dám vám Ducha pravdy”, je proto opravdovou nadějí, že nikdy nebudeme na svůj život sámi. Že vždy se budeme mít o koho opřít. Že na cestě svého pozemské bytí, ať už je kolikrát tak nesnesitelně těžká, dokážeme kráčet se vzpřímenou hlavou. A do tohoto příslibu nám zaznívá z listu svatého apoštola Petra něco, co je i po dvou tisících letech stále tak aktuální. „Buďte připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje.“. Ano Kristus odchází k svému Otci, ale Jeho Duch skrze nás stále působí v tomto světě a každý, kdo to zakusil, má o tom svědčit. Nejenom ústy, ale hlavně svým životem.
A tak hned na začátku si může položit otázku, jak tomu všemu porozumět? Jak tedy odpovědět komukoliv, kdo by se nás zeptal na důvody naší naděje? Pokusme se najít to, proč je 1. list sv. apoštola Petra možná ještě aktuálněji než v době pronásledování prvních křesťanů. Protože problémem dneška už tak nějak není ani agresivní ateismem neboli odmítání a popírání Boha a jeho působení v tomto světě, ale spíše to čemu se říká apa-teismus. To znamená, že v našem západním světě už tak často ani nazaslechneme větu “Bůh není” a spíše stále častěji slyšíme “Je mi to vlastně jedno”.
Petrův list byl sepsán pravděpodobně mezi lety 60-64 n.l a byl adresován malým křesťanským komunitám žijící v pohanském prostředí, často společensky slabým a vystavené tlaku okolí. Křesťané byli považováni za podivnou sektu, odmítali císařský kult, neúčastnili se některých společenských a náboženských zvyků, proto vyvolávali nedůvěru a posměch. Nepřipomíná Vám to něco ze současnosti? A tak nejenom prvotním komunitám, ale i nám, píše apoštol Petr: „Buďte připraveni obhájit důvody své naděje.“ Tenkrát se lidé mimo církev totiž skutečně ptali: proč se křesťané nebojí smrti, proč odpouštějí, proč pomáhají chudým, proč odmítají některé zvyky římského světa? Křesťané byli sice menšina, ale viditelná. Ale co dnes? Zajímáme ještě někoho? Nebo nám opravdu již nikdo nerozumí?
Dnešní Evropa je postkřesťanská. To znamená: křesťanství tu sice formovalo kulturu po staletí, ale mnoho lidí dnes žije, jako by už nebylo důležité. A i když dnes si jednoduše dokážeme díky AI získat informace téměř o čemkoliv, zdá se jakoby dnešní lidé nepotřebovali hledat odpovědi na otázky, které si pokládali lidé ve starém Římě při pohledu na křesťany. Proto Ježíš říká v evangeliu o Duchu Pravdy že: “Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná.” Můžeme se tedy sami sebe ptát, co je za tím? Proč ostatní dnes nevidí Krista? On je přece jedinou opravdovou lidskou naději, která by měla být v našem zorném poli přítomna s každým nádechem a výdechem? Co tedy my, kteří jsme Kristovy, děláme špatně?
Pro evangelistu Jana znamená slovo “tento svět” způsob života, kdy se uzavíráme před tím, co nedokážeme svým rozumem vysvětlit. Často pro toto spojení používám výrok z knihy Malý princ od Antoine de Saint-Exupéry, který zapadá naprosto přesně do Ježíšových slov. Liška říká Malému princi „Správně vidíme jen srdcem. Co je podstatné, je očím neviditelné.“. Náš lidský problém se tedy nazývá omezené „vidění“. Ježíš i Exupéry říkají: očima vidíme jen povrch a poukazují na to, že existuje rovina skutečností, kterou nelze zachytit pouhými smysly nebo rozumem. Očima vidíš člověka, ale srdcem poznáš, jestli miluje. Očima vidíš chléb a víno, ale naše srdce, které je centrum naší víru, rozpozná Kristovu přítomnost. Náš rozum vidí lidskou konečnost a smrtelnost, ale srdce dokáže uvidět Krista a dotknout se ran Zmrtvýchvstalého.
Proto Ježíš neříká o Duchu svatém, že ho uvidíme, ale že bude v nás. Dovolit Bohu působit v našem srdci, v centru naší víry, totiž znamená navázat s ním vztah, být věrný a svěřit svůj život do Jeho rukou a to i přesto, že náš rozum nedostane racionální důkaz.
Jak tedy rozumět tomu, co slyšíme v dnešní liturgii. Ve vstupní modlitbě jsme prosili Boha za to “ať prožíváme velikonoční dobu tak opravdově,aby se naše spojení se vzkříšeným Kristem trvale projevovalo v celém našem životě.”. To je přesně o tom, jak máme svědčit o důvodech naší naděje. I když žijeme hlavně my lidé v Evropě lidé v 21. století v té, po materiální a sociální stránce nejlepší době, kdy lidstvo dokázalo díky vědeckotechnickému pokroku věci, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo, přesto člověk neztratil své nejhlubší otázky. Jsou tam někde vzadu, v našem podvědomí, stále přítomné. Protože z našich životů nezmizely války, strach ze smrti, z nemocí, ze samoty, ztráty smyslu ani touha po lásce, která by trvala navždy.
A právě zde se ukazuje, že blahobyt sám o sobě nedokáže naplnit lidské srdce. Proto má i dnešní člověk, možná více než kdy jindy potřebu svědectví lidí, na kterých je vidět, že jejich naděje nestojí jen na úspěchu, zdraví nebo jistotách tohoto světa, ale na Kristu, který přemohl smrt a zůstává s člověkem i tam, kde lidské možnosti končí.
Protože na naší životní cestě přicházejí chvíle, kdy nemůžeme změnit situaci lidí kolem sebe, kdy nemůžeme sejmout kříž z jejich ramen a nemůže zastavit jeho utrpení. To co ale vždy můžeme udělat vždy, je sdílet naši naději. Ukázat na svém životě, že s Kristem má každá lidská situace řešení, ať je jakkoliv bolestná. Nejde o žádnou hlubokou teologii. Je to o naší blízkosti až do krajnosti, kdy se dokážeme dotknout bolesti a slz, které stékají druhým po tváři. Je to o síle vztahů, když jeden člověk nese tíhu spolu s druhým, protože nikdo z nás nemůže lehce projít životem sám.
Nejsou to žádné velké výkony, ale spíše ty nepatrné malé činy, ve kterých se ukazuje velká láska. Kdy dokážeme vystoupit z anonymního davu a vykonat prostý, ale odvážný čin, který je dotekem lidskosti uprostřed bolesti a krutosti tohoto světa a tak je projevem dobroty, slovem povzbuzení, naslouchání, blízkosti nebo pomocnou ruku. Takové malé skutky mají velkou sílu, protože za nimi stojí Bůh. Připomínají, že lidskost a láska jsou silnější než sobeckost a lhostejnost. Nejenom toto všechno a daleko více může být obsahem té věty, která mluví o důvodech naší naděje.
A tak Vám sestry a bratři, ale i sám sobě přeji, abychom nebyli křesťany jen podle tradice nebo zvyku, ale lidmi, na kterých je poznat, že skutečně žijí ze setkání se vzkříšeným Kristem. Nemusíme být hlučnými obhájci víry, ale stačí být jen tichými svědky naděje. Protože dnešní svět možná už ani nepotřebuje další informace o Bohu, ale potřebuje znovu uvidět člověka, kterému Kristus dal pokoj, odvahu a smysl života. A právě takovým svědectvím může být život každého z nás. A to je přece úžasné. Amen