Dnes je to přesně 40. den po Zmrtvýchvstání Páně, kdy se v liturgii slaví Kristovo Nanebevstoupení, které patří mezi velmi staré křesťanské slavnosti. Její základ je vychází přímo z Nového zákona, zejména ze začátku Skutků apoštolů, ze závěru Lukášova evangelia a také ze zmínek v Markově evangeliu. První křesťané sice slavili celé velikonoční tajemství původně jako jeden celek. Od utrpení, smrti, zmrtvýchvstání, oslavení Krista až po seslání Ducha svatého. A teprve postupně se jednotlivé události liturgicky oddělily. Samostatná slavnost je doložena až ve 4. století, po legalizaci křesťanství Milánským ediktem z roku 313 n.l.. Jedním z nejstarších svědků je tak poutnice Egeria, která kolem roku 380 ve svém cestopisu do Svaté země popisuje liturgii v Jeruzalémě. Ale zmínky také můžeme najít v kázáních Jan Zlatoústého, Řehoře z Nyssy nebo u Augustina z Hippa, který dokonce říká, že jde o slavnost „apoštolského původu“, tedy velmi starou tradici církve. Ve východních církvích se klade v liturgii této slavnosti velký důraz na oslavu lidské přirozenosti v Kristu, v západní tradici spíše na misijní charakter církve vyjádřený větou “Jděte do celého světa..”. Tolik stručná historie slavení.
A jaký je pohled teologie? Jak porozumět významu slavnosti? Je potřeba si uvědomit, že Nanebevstoupení není počátkem Kristovi nepřítomnosti, ale nový způsob jeho působení ve světě. On sice zmizel z viditelného světa, ale nepřestává v něm jednat. Jeho přítomnost už není biologická a smysly dosažitelná, jako před Velikonocemi. Už nelze být jako Tomáš, který uvěří až uvidí a dotýká se Kristových ran. Vzkříšený právě skrze větu „Blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili.“ přináší novou dimenzi přítomnosti Boha v našem životě a Nový zákon i tradice církve mluví o několika způsobech přítomnosti. Tím hlavním je jeho přítomnost v Duchu svatém, skrze kterého On vede církev, působí v člověku, proměňuje svědomí, dává víru, odvahu, pokoj nebo obrácení. Dalším je Eucharistie, která je pro naši církev tou nejsilnější Kristovou přítomností. Nebo v Evangeliu Kristus sám promlouvá do našeho světa, a také je přítomen v modlitbě, ve shromáždění věřících, ve svátostech a ve službě druhým. Ale tím co považuji za nejdůležitější, je Jeho přítomnost v lidském srdci, které je centrem naší víry. Tam si Bůh učinil svůj chrám v tomto světě a tak nejviditelněji vstupuje do našeho života. Mění náš směr, dává smysl, dává odvahu a osvobozuje od strachu a přináší naději v život věčný, po které každý člověk tak bytostně touží. To je ten teologický paradox toho, že i když Vzkříšený odchází, tak není méně přítomen, ale naopak. Už není omezen místem a časem, proto může být přítomen v každém člověku, v každé době a na každém místě.
Ale to nad čím bych se chtěl zastavit je Kristova přítomnost v těch nejnepatrnějších. V Matoušově evangeliu Ježíš říká: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto nejmenších… mně jste učinili.“ Proto křesťanství vidí Kristovu přítomnost také v chudých, nemocných, opuštěných, trpících. Nacházíme se zde v léčebně, kam se uchylují právě ti nejnepatrnější, kteří už nedokážou sami unést tíhu svého bytí. Ale nejenom zde, ale i svět kolem nás je poznamenán tím, že mnoho lidí zažívá osamělost, strach, psychické vyčerpání, rozpad vztahů, ztrátu smyslu. I když materiální strádání alespoň v našich končinách téměř vymizelo, tak lidé přesto stále více lační po blízkosti, po přijetí, odpuštění, naději, po někom, kdo ho vůbec vidí, protože tak jak píše sv. Augustin: “Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Boží náruči.”
Andělé na začátku Skutků apoštolů říkají učedníkům a také nám všem „Proč stojíte a hledíte k nebi?“ To je opravdu silná výzva pro dnešní svět. Neutíkat ze světa, ale proměňovat ho. Kristus jako Božská osoba skrze své vykupitelské dílo proměňuje a posvěcuje tento svět, ale nejviditelněji skrze nás. Volá nás ke spolupráci a je to jen na nás, zda řekneme: “Tu jsem, mě pošli!” Protože On je zde ve světě přítomen, aby vrátit každému člověku jeho důstojnost, protože člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Působí zde také proto, aby překonal lhostejnost tohoto světa. Moderní společnost člověka učí dívat se, ale nevidět. Slyšet, ale neposlouchat a Ježíšovo Slovo nás vybízí zastavit se. Všimnout si. Spolu nést bolesti druhého. Přinášet naději místo cynismu. Dnešní svět často říká: „mysli hlavně na sebe“, „silnější vyhraje“, „pravda je relativní“. Kristus ale ukazuje: že láska není slabost, že milosrdenství není naivita, že člověk má hodnotu i tehdy, když nic „nepřináší“. A v neposlední řadě, po Nanebevstoupení Páně dostává církev úkol být Kristovými svědky. Ne triumfálně, ale životem, způsobem jednání, pravdivostí, schopností odpouštět a službou potřebným. To proto, aby se tak stal viditelným neviditelný Kristus i tam, kde ho svět nečeká. Amen