V dnešním úryvku evangelia nám Marek zachycuje prvního hlasatele radostné zvěsti. Zvěsti o tom, jaké velké dobrodiní pro nás Ježíš učinil, pro každého, kdo slyší Jeho slovo. Pro pochopení tohoto úryvku, je potřeba si ale uvědomit, kým byl před svým povoláním onen posedlý, který byl poslán hlásat Evangelium do Desetiměstí, mezi pohany, k řece Jordánu, do římské provincie Sýrie.
Jeho život byl neradostný. Jeho nitro je naplněno nečistým duchem, je spoutáno zlem. Žije v temnotách, ve stínu smrti, tak jako každý člověk, který bere smrt jako neodvratný konec lidského bytí, neboť smrt to je absolutní zlo. Plný tohoto zla jen bloudí v bolesti, protože nepoznal Boží lásku. Žije v hrobě, protože právě tam končí život bez Ježíše.
A stejně je to i s námi. Jak jsme mu podobní. Často, když k nám v životě přichází Ježíš a volá nás, tak mu sobecky říkáme: “Co je ti po mě!” a propadáme do beznaděje, že náš hřích je veliký, naším pohledem neodpustitelný. Nechceme uvěřit, že Bůh je nekonečně milosrdný a dobrý pro každého, i pro toho největšího hříšníka. V pohledu na Božího Syna se trápíme, stejně jako onen posedlý. Ve falešné jistotě v tento svět Ho odháníme. Jeho přítomnost je nám nepohodlná, protože v Jeho světle jsme před sebou celí obnažení a vidíme, jací doopravdy jsme. Odmítáme přijmout svobodu lásky spojenou s námahou, ale raději zůstáváme v jistotě otroctví a vydáváme sobecky zlo za momentální dobro a nevážíme každý skutek a jednání Boží váhou. To právě v obavě, že budeme zlem převáženi. A nechápeme, že když budeme stát na jedné misce vah s Ježíšem a na druhé misce vah našeho života může být jakékoliv závaží hříchu, tak nikdy nemůžeme být lehkými. S Božím synem protizávaží hříchu vždy převážíme a neuslyšíme tu známou větu z knihy Daniel napsanou rukou na zdi: Mené Tekel,“ Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je, byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký. Lehkým pro čistou Boží lásku, lehkým pro Boží milosrdenství. Amen.