Na dnešní den, na pondělí 10. týdne v mezidobí, nám v evangeliu zaznívá velmi známý text o blahoslavenstvích. Jsou to slova, která mnozí z nás slyšeli již nesčetněkrát. Právě proto nám hrozí, že je budeme vnímat jako n
ěco samozřejmého a přehlédneme jejich radikálnost a také univerzálnost pro každého člověka, který chce najít naplnění a smysl svého života. Proto tento text nemůžeme chápat jen jako několik zbožných rad ani ideálů, pro úzkou skupinu vyvolených.
A tak na začátku svého Kázání na hoře Ježíš představuje program Božího království, základního pilíře nejenom křesťanského života, kterým jsou právě blahoslavenství. Hora jako místo, kde k člověku promlouvá Bůh, Otec, Stvořitel. Proto Ježíš vystupuje na horu, stejně jako když Mojžíš vystupuje na horu Sinaj, kde je mu dáno Desatero. Bůh dává tehdejší společnosti zákon, jehož úkolem je vymezit hranice dobra a zla a chránit člověka před zlem. Jsou zo pravidla potřebná pro každou společnost. Musí být základním stavebním kamenem každé morálky, která by měla udržet společnost v chodu a v rovnováze. Ale jak vidíme z dějin Izraele, tento základ nestačil. Desatero bylo dokonalým Božím darem, přesto nedokázalo proměnit Adamovým hříchem zasažené lidské srdce. Izraelité znali přikázání, měli chrám, proroky i bohoslužbu, a přesto znovu a znovu upadali do modloslužby, nespravedlnosti a násilí. Problém nebyl v Zákoně, ale v člověku a v jeho svobodné vůli. Člověk totiž může znát dobro, a přesto ho vědomě nekonat.
Podle sociologie, vědy o společnosti, lidských skupinách a vztazích mezi lidmi, je prokazano, že samotné zákony dokážou ovlivnit lidské chování jen omezeně. Mohou člověku zabránit v některých činech nebo zvýšit cenu špatného jednání, ale samy o sobě z něj nikdy neudělají dobrého člověka. O skutečném jednání člověka totiž rozhoduje především jeho svědomí, hodnoty a charakter. A není tomu jinak ani dnes. Ve 21. století většina lidí ví, že není správné lhát, krást, podvádět nebo zabíjet. Ale jaká je realita ? I když se svět nepotýká s nedostatkem informací o dobru, je patrný nedostatek ochoty dobro konat. Máme více vzdělání, technologií a poznatků než kterákoliv generace před námi, ale války, rozdělení, osamělost, rozvody, závislosti, korupce nebo strach z budoucnosti nezmizely, protože ve středu pozornosti vidíme kolikrát sobecky jen sebe.
Právě proto Bůh skrze proroky neslibuje další nový zákon, ale nové srdce. Nestačí totiž vědět, co je správné. Je třeba toužit po tom, co je správné. Nestačí mít přikázání napsaná na kamenných deskách nebo v trestním zákoníku. Je třeba, aby byla vepsána do lidského nitra. K tomu je potřeba právě nové srdce, jak o tom dávno před narozením Krista, Bůh skrze ústa proroků Jeremiáše a Ezechiáše, přináší poselství. Známe výroky těchto proroků jako: Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“. “Dám vám nové srdce a vložím do vás nového ducha.“ „Svůj zákon jim vložím do nitra a vepíšu jim jej do srdce.“ jsou právě naplněny v blahoslavenstvích Ježíže Krista, které člověku říkají: “Už nestačí jenom vědět co nemáš dělat, důležítější je vědět to, kým se máš stát, komu se máš přiblížit.” Ježíš ukazuje podobu člověka proměněného působením Boží milosti, který svým životem přináší vůní Božího království lidem na zemi. Člověk není Bohem povolán k tomu aby nebyl jen zlý, protože to samo o sobě je neskutečně málo. Každý člověk byl stvořen k obrazu Božímu, k tomu aby byl podobný Kristu. Desatero nás učí, jak se vyvarovat zla. Blahoslavenství nás učí, jak se otevřít Božímu dobru, protože Boží království neroste z moci, bohatství a síly, ale z pokory, milosrdenství, čistoty srdce a důvěry v Boha. Proto je tím základním pilířem křesťanství.
A tak stejný motiv nám zaznívá v prvním čtení. Prorok Eliáš dostává od Boha zvláštní příkaz. Má odejít k potoku Kerit. Neví, jak dlouho tam bude, neví odkud přijde další jídlo, nezná budoucnost. Z lidského pohledu je jeho situace velmi nejistá a bolestná. Přesto poslechne a odchází. Nespoléhá na své plány, ale na Boží slovo. A podobně zní i blahoslavenství. Ježíš neříká: Blahoslavení jsou ti, kteří mají vše zajištěno. Neříká: Blahoslavení jsou ti, kteří znají budoucnost. On nenabízí jistotu, že se nic zlého nestane. Nenabízí život bez kříže, ale nabízí nám něco daleko hlubšího a potřebnějšího: Jistotu Boží přítomnosti, blízkosti a svého obětí i tam, kde nemáme jistotu zítřka.
Nevím jak vy bratří a sestry, a zdá se mi, že nejistota se stala jedním z charakteristických znaků naší doby. Mnozí se obávají válek, ekonomických problémů, budoucnosti svých dětí, zdravotních komplikací nebo rychlých společenských změn. Lidé najednou zjišťují, že nemají svůj život pod kontrolou. A z obavami a úzkostí se často ptají “Co bude?”. Ale dnešní evangelium nás učí položit si jinou otázku: „S kým budu?“. Na ni existuje jen jedna správná odpověď.: “Pokud je se mnou Kristus, pak ani nejistá budoucnost nemusí být důvodem ke strachu. “
Ano, pokud dokážeme stejně jako Kristus být chudí v duchu, protože „Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ (Mt 8,20), pokud dokážeme být tiší, neboť on sám o sobě říká: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29), pokud dokážeme být milosrdní, protože i on odpustil těm, kteří ho ukřižovali, když se modlil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34), pokud budeme přinášet pokoj, jak to činil On, když po zmrtvýchvstání přichází k učedníkům se slovy: „Pokoj vám“ (Jan 20,19), a pokud budeme ochotni nést pronásledování pro spravedlnost, jako je nesl on sám až na kříž, pak se blahoslavenství nestanou jen textem evangelia, který posloucháme, ale skutečností, kterou žijeme. A takto proměni zevnitř už nebudeme jednat pouze ze strachu před trestem nebo z povinnosti, ale hlavně z lásky k Bohu a k bližnímu. Jen tak bude v našem životě stále více vidět Kristus, a tím více se bude naplňovat i jeho zaslíbení: „Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“ (Mt 5,12). Amen