V dnešním úryvku evangelia se rozvíjí to, co jsme slyšeli minulou neděli, kdy nám Boží syn pokládá zásadní otázku: “Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?”. A dnes klade před nás další důležité podobenství, ve kterém je ukryt smysl toho, po čem ve skrytu duše touží každý člověk. A to, jak si zajistit život věčný, jak se ospravedlnit před Bohem.
Pro pochopení toho, co znamená ospravedlnění člověka, je důležitý listu apoštola Pavla Římanům, ve kterém shrnul celou svou teologii. Tam Pavel píše: „… jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšnými, tak se také poslušností jednoho mnozí stanou spravedlivými.“
Ano, každý člověk je ve své přirozenosti zasažen dědičným hříchem, který nás uvrhl do smrti. V očích Boha, který nás stvořil k obrazu Svému, jsme se sami zbavili stavu posvěcující milosti, která byla spojnicí a životem věčným ve vztahu s Ním. Ale i přesto se náš Stvořitel ve své nekonečné lásce sklání k člověku a ve svém plánu Boží spásy nám umožňuje návrat k Sobě. I když skrze Kristovu smrt a zmrtvýchvstání jsme už jednou a provždy byli vysvobozeni z Adamova hříchu, tak přesto Boží Syn stále čeká na naši odpověď, bez které není možné na ospravedlnění dosáhnout. Proto pouze člověku, jako jedinému tvoru, je do přirozenosti dána svobodná vůle. Je nám nabídnuta volba se rozhodnout a odpovědět na nezaslouženou nabídku Boží milosti. Každý člověk bude tváří tvář svému Spasiteli muset učinit rozhodnutí. Jak je v 5. knize Mojžíšově psáno “předložil jsem ti život a dobro i smrt a zlo”. A tak jak židé na Sinaji, tak i my si budeme muset vybrat.
A zde na tomto místě můžeme navázat na dnešní evangelium. Boží syn ukazuje, co je pro naše ospravedlnění to nejdůležitější. Abychom dokázali odpovědět na nabídku nekonečného Božího milosrdenství a lásky, je nutné mít své srdce osvícené vírou. Pravou vírou, která stojí na dvou pilířích. A těmi jsou modlitba a pokora k Bohu. Bez těchto dvou pilířů nemůže naše víra být Bohu libá. V podobenství je ukázáno to, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Farizeus i celník přicházejí do chrámu modlit se a ukazují na pilíře své víry. Můžeme si položit otázku, komu jsme my praktikující křesťané 21. století více podobni, jak se vlastně modlíme?
Nemodlíme se tak trochu jako elitáři, pyšní a domýšliví farizeové, kdy k Bohu nepromlouvá naše srdce, ale pouze naše ústa? Nejsme zasaženi pocitem být bohem sobě samému, tou strašnou nemocí dnešního světa, kdy se modlíme hlavně ke svému Já? Nejsme si náhodou jistí sami sebou, bez jakékoliv známky pochybnosti v to, co konáme? Nedáváme náhodou Bohu jen to, co uznáme za vhodné a sami před sebou si bláhově namlouváme, že jsme v očích Boha spravedliví? Ano, pro naše ego může být modlitba farizea velmi lákavá.
Nebo naopak být v modlitbě jak celník. Jeho modlitba vlastně není ani modlitbou. Jak je nepatrný ve srovnání s tím, co si o sobě myslí farizeus. Jeho srdce se mu chvěje před sebou samým ze strachu, že v Božích očích nemůže být spasen. Stojí vzadu, se sklopenýma očima a není schopen pro svou ubohost před Bohem nic říci na svou obhajobu. Jen před ním vyznat svou nepatrnost a nekonečnou vzdálenost. Ano, lidským pohledem nám modlitba celníka nemůže nic nabídnout. Ale ne tak Bohu.
Bůh k nám vždy přichází nepozorovaně zezadu a k tomu, kdo si myslí, že je mu nekonečně vzdálen. Přichází tam, kde se při své modlitbě neodvažujeme ani oči zvednout. On neslyší to, co vychází samolibě z našich úst, ale slyší to, co vychází z našeho pokorného srdce. Ano, tou největší modlitbou je pro Boha naše pokora, milosrdenství a láska k němu a k našim bližním. Jak často jsou tyto modlitby srdce nahrazeny prázdnými modlitbami našich rtů. Proto se papež František snaží ukázat, jak by měla vypadat církev 21. století. Ne církev, kde zní modlitba farizeů, ale pokorná modlitba celníků, kdy každý z nás je misionářem Božího království. Proto musí modlitba být znamením našeho života, které je obrazem vztahu k Bohu. A život musí být obrazem naší modlitby a pokory před Bohem. Modlitba bez pokory nemůže nikdy dolétnout k němu a my nemůžeme být světlem pro druhé. Nebojme se tedy obracet ve zkroušenosti a chudobě k našemu nebeskému Otci, neboť “Ubožák zavolal a Hospodin slyšel!” Proto Vám všem sestry a bratři i sobě samému přeji, aby naše modlitba byla vždy modlitbou srdce a ne úst. Modlitbou člověka, jehož život je zasažen nadějí v nekonečné Boží milosrdenství. Kdy můžeme skrze sebe a naše skutky dosvědčovat našemu okolí velikost Boží lásky. Být ubožákem, který je naprosto ve všem odkázán na Boha. Kdy vše, co máme i svůj život chápeme jako Boží dar. A tak s ním také nakládáme. Být tím, kterému se před svým Stvořitelem chvěje v pokoře srdce jako listí osiky a jehož ústa nebudou hodny cokoliv jiného vyslovit a opakovat než větu: ”Bože, buď milostiv mně hříšnému”. Ano, pokud naše modlitba nebude modlitbou onoho celníka, nikdy nebudeme ospravedlněni a marný náš život zde na zemi a marná naše naděje v život věčný. Amen