Kdybychom se mohli v čase přenést o 255 let nazpátek tak by se nám zde, na tomto místě, před očima odehrávala úžasná podívaná. Tou podívanou by bylo završení procesu, který trval 30 let a byl ukončen vysvěcením toho překrásného chrámu, jednoho z nejpozoruhodnějších barokních staveb na Moravě. Tak i my dnes zde shromáždění, může se zatajeným dechem se pokusit o prožití oné dávné atmosféry a žasnout nad tím, co naši předkové jenom svýma rukama dokázali. Kostel sv. Jana Křtitele je jistě architektonický skvost, ale to, čeho bych se chtěl dneska dotknout nebude architektura. Chtěl bych dát důraz na to, proč vlastně byla tato stavba postavena, čím je specifická a jaký měla a má význam pro lidi, pro které tento prostor byl a je důležitým místem v jejich životě.
Kostel v tom nejobecnějším slova smyslu je veřejnou budovou, jakých máme v našem městě bezpočet. Máme tu např. soud, školy, kulturní dům, radnici, smuteční síň a spoustu dalších, které lze také deklarovat jako veřejné budovy. A také jistě můžeme najít spoustu toho, co mají společného s kostelem. Ale jeden zásadní rozdíl musí být patrný všem na první pohled. Tím zásadním rozdílem je přítomnost Boha v tomto prostoru. Stejně jako v prvním čtení, tak i dnes by naše oči měly být “upřeny na tento dům v noci i ve dne, na místo, o kterém Bůh řekl, že tam bude dlít Jeho jméno”. Upřeny, protože On je tím, kdo ve svém svatostánku je jediný schopen na zemi vynášet spravedlivé soudy nad námi, je jediný, kdo zde uzavírá s námi nezrušitelné smlouvy např. ve svátosti manželství a je jejich věčným garantem, je tím, který zde skrze své Slovo odhaluje lidské lži tohoto světa a učí nás ve škole života tomu co je Pravda. A ve mši svaté jako jediný a hlavní aktér, nám zde neustále zpřítomňuje Své vykupitelské dílo a my máme podíl na této velké dramatické podívané Božího milosrdenství. A jednou, až se naše pozemské dny naplní, tak narozdíl od smuteční síně budou ti, kdo se budou zde s námi loučit, mít svou bolest přikrytou láskou, nadějí a útěchou, kterou jim nemůže dát nikdo jiný než náš Stvořitel.
Ano, proto je kostel jedním z nejdůležitějších míst, kde se člověk může setkávat s posvátnem, s našim Bohem, s Tím, který nás nekonečně přesahuje. Je zlomem, trhlinou v prostoru našeho pozemského žití, protože zde dokážeme intenzivněji pociťovat to, co jinde ve veřejném prostoru nedokážeme. Např. pocit nevýslovného tajemství, který vyzařuje a dýchá právě z náboženských staveb. Je to mysterium tremendum, neboli tajemný úděs, který každého člověka vytrhává z jeho všednosti a přivádí do zbožného rozjímání. Je to bázeň nad něčím, co nás přesahuje. Je v něm obsažen také moment vznešenosti, jež vyvolává pocity naprosté nemožnosti se k tomuto posvátnu přiblížit, vyjádřené pocity nicotnosti, malosti a ubohosti před naším Stvořitelem. My křesťané si toto asi nejvíce uvědomujeme každý rok, na popeleční středu, kdy na začátku půstu jsme právě v kostele, v obřadu popeleční středy, označováni popelcem, tedy popelem na znamení své ubohosti větou “Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš.”
Pocítil někdo z Vás už podobné pocity ve svém životě? Kdy se cítil naprosto nicotný a ubohý před nějakou skutečností, kterou nedokázal svým racionální myšlením uchopit? A mohl žasnout nad tím, že vůbec něco existuje, že jsem, že mohu zde být, obdivovat tu krásu kolem sebe všemi svými smysly? Že mohu cítit bolest, lásku, mít strach, radost a vše co rozumem nechápu? Právě každý takovýto pocit je pocitem, který za tím vším tuší něco vznešeného nebo lépe řečeno Někoho vznešeného, který to vše zapříčinil, ale ke kterému se nemůžu přiblížit a dotknout se ho. A věřím, že to vše právě prožíváme zde v kostele daleko intenzivněji.
Jistě ale můžeme zakusit i odvrácenou stranu toho světa před branami kostela. Dnešní svět je pro člověka velmi chaotický, bezpříznakový, jednotvárný v duchovním vnímání. Jako by lidem chyběl nějak pevný bod, o který by se člověk mohl opřít, aby neztratil orientaci ve svém životě. Ale člověk má ve své přirozenosti touhu mít nějaký pevný bod, aby dokázal žít svůj život naplněný a smysluplný. A kostel nám připomíná, že on je právě tím orientačním bodem uprostřed moderního města, který nás vede na cestách života k cíli. To je jeho hlavní úkol. Proto byl našimi předky postaven s vysokou věží a zvony, aby byl pro každého i z dálky vidět a slyšet. On participuje na zcela jiném prostoru, než je prostor ulice, kde stojí. Práh kostela odděluje prostor světský od duchovního. Je jednak hranicí, která odlišuje a staví proti sobě tyto dva světy, ale zároveň také paradoxním místem, kde se tyto dva různé světy setkávají a kde se může uskutečnit kooperace a přechod do světa posvátna. Je cestou k Bohu, která vede k naplnění nejniternější touhy každého člověka, být milován a moci milovat na věky. To je ten pocit, který zajisté zakoušeli naši předkové v tento den před 255 lety a věřím, že i my dnes jsme toho stále schopni. A to i s vědomím, že překročit práh Božího domu pro nás nebylo a nikdy nebude jednoduché.
A tak vám všem i sobě přeji mít odvahu vstupovat do Božího domu, abychom byli živými kameny, takovými jako jsou kameny, na kterých je postaven. Abychom byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista, jak jsme to slyšeli ve druhém čtení. Jsme toho ještě v dnešní materiální době stále schopni? Máme tu touhu ztratit svůj život a naleznout nový život pro Boha a pro druhé? Jsou základy našeho života stejně pevné jako základy tohoto kostela? Protože příklady toho, jak žijeme a na čem je náš život postaven, jsou nejvlastnějším hlásáním evangelia. Jen tak se můžeme stát posvátným znamením pro druhé, stejně jako je pro nás náš kostel. Tak budeme pevným orientačním bodem, věží kostela, pro každého, kdo bezradně bloudí v tomto chaotickém světě kolem nás, pro každého, kdo hledá, jak dát svému životu smysl a správný směr. A tak se staneme tou stavbou, tím chrámem naše Boha, kdekoliv a kdykoliv. Tím se na nás uskuteční to, co jsme dnes slyšeli v evangeliu, to co Ježíš zjevil oné samařské ženě. A to je přece úžasné. Amen