Místo, kde se odehrával příběh dnešního evangelia není v Bibli přesně uvedené. Je to neznámé místo v judských horách. Maria se vydává do hor, stejně jako jsme se dnes vydali i my. My jsme to měli oproti ní velmi jednoduché. Maria musela z Nazareta urazit přibližně 120–150 kilometrů hornatým terénem. Cesta jí mohla trvat čtyři až pět dní. To nebyl jen tak nějaký jednoduchý výlet. Maria jistě někde v hloubi srdce cítila, že její život se změnil, že se vydala na úplně novou cestu. Její “Fiat, Ať se mi stane podle tvé vůle”, z ní udělalo bohorodičku, tu nejdůležitější služebnici samotného Boha. A tak nejenom její samotná cesta a setkání nám ukazují, jak důležitou osobou je pro naše životy ta, která se stala naší Nebeskou matkou.
Co vlastně Lukáš zachytil? Evangelijní vyprávění se neodehrává ani v chrámě ani v paláci, ale v obyčejném domě v judských horách. To je velmi symbolické, protože právě tam přichází Kristus poprvé ke svému lidu. Bůh vstupuje do lidských dějin skrze obyčejné lidské setkání, skrze návštěvu, obyčejné sdílení a službu jedné příbuzné u druhé. Sama v požehnaném stavu přichází pomoci starší ženě v pokročilém těhotenství. Přesto se právě v tomto obyčejném lidském setkání odehrává něco mimořádného – Maria přináší Krista, aby ho druzí mohli poznat. To je vlastně první evangelizace v dějinách. Ještě nezaznělo jediné Ježíšovo slovo, nebyl vykonán žádný zázrak, a přesto jeho přítomnost proměňuje lidi kolem sebe. Jan poskočí v Alžbětině lůně radostí a Alžběta je naplněna Duchem svatým. Není těžké v tom objevit obraz našeho křesťanského poslání. Také my jsme při křtu přijali Krista do svého života. Také my ho nosíme v sobě. A podobně jako Maria jsme posláni k druhým lidem. Ne proto, abychom jim vnucovali své názory, ale abychom jim svou přítomností, svými slovy, skutky, trpělivostí, odpuštěním a službou, zpřítomňovali Krista. Možná si někdy myslíme, že evangelizace znamená především být vzdělaným teologem. Svátek Navštívení však ukazuje něco jiného. První evangelizací byla cesta. První evangelizací byla návštěva. První evangelizací byla služba. Možná si ani neuvědomujeme, jakou moc mají naše setkání. Každý člověk, kterého potkáme, od nás může odejít povzbuzenější, smířenější, pokojnější a otevřenější Bohu. Anebo také zraněný, zklamaný a uzavřený. I na tom záleží, jakého Krista neseme ve svém srdci.
Asi to nebude náhodou, ale tento víkend jsem prožil podobný zážitek. Také to byla návštěva a místo setkání se nacházelo v Bílých Karpatech na samé hranici se Slovenskem. Já a mých 7 spolužáků z vysoké školy se pravidelně potkáváme už od školy a sdílíme své osudy více jak 40 let. Vzpomínám, že kolikrát to nebyly jednoduché setkání, protože naše názory na politiku a také církev byly velmi odlišné. Kolikrát jsem své manželce po návratu říkal, že příště už tam nepojedu, že mi to za to nestojí. Že čím jsem starší, tak už bych rád sdílel svý čas s těmi, se kterými jsem na stejné vlně, se kterými můžu sdílet to, co je pro mě to nejdůležitější a to je Kristus. Ne Krista jako dogmatickou teologi, ale Krista, který působí v našich životech. Minulý víkend jsem pochopil, jak bylo dobře, že jsem to neudělal. Bůh mi dal tu sílu abych to překonal. On věděl, proč mě chtěl mezi nimi zachovat.
Jistě to vidíte také kolem sebe, že pro mnoho lidí není křesťanská naděje důležitá ne proto, že by ji aktivně odmítali, ale proto, že necítí, že ji potřebují. Dokud je člověk mladý, zdravý, má práci, rodinu, dostatek prostředků a relativní bezpečí, může snadno nabýt dojmu, že si vystačí sám. Naděje v Krista se pak může zdát jako něco navíc, co není pro život nezbytné. Lidé si totiž pletou naději kterou přináší Kristus, za svůj lidský optimismus. Optimismus říká: Zítra to dopadne dobře. Ale křesťanská naděje říká: Ať už zítřek dopadne jakkoli, Bůh mě neopustí.
A tak otázky, kteří si optimismem naladění lidé odmítají připustit, tak tím jak pomalu stárnem, tak je naše životní příběhy vyslovují sámi. Proč existuje utrpení? Má smrt poslední slovo? Má můj život trvalý smysl? Je možné odpustit vinu? Existuje spravedlnost i tam, kde lidská spravedlnost selhává?
Ano, každá odpověď na tyto otázky, se s přibývajícím věkem stává příběhem každého z nás. Strach z války v naší blízkosti. Blízkost nemocí a smrti, nás, našich dětí, našich blízských a přátel nebo zničené vztahy v rodině a strach z toho, jak se svět kolem nás dynamicky mění, jsou věci, které optimismem nemůžeme vyřešit. Ale je tu někdo, kdo má moc dát naději tam, kde lidský optimismus je se silami u konce. Tím je Kristus a jeho přítomnost v každém v nás, který uschopňuje každého být jako naše nebeská Matka.
Ona nečeká, až za ní lidé přijdou. Nečekejme ani my. Sami se vydávejme za druhými. I tam kde se kolikrát nemusíme cítit úplně dobře. Protože i tam je potřeba Krista. Kam On přichází, tam přichází radost, naděje a nový život. A právě v tom je Maria vzorem církve i každého křesťana. Víra není něco, co si máme nechat pro sebe. Stejně jako Maria jsme posláni nést Krista druhým lidem.
A tak Vám sestry a bratři přeji tu naději a radost, kterou jsem viděl minulý týden. Když vidím co s lidským srdcem, dělají odsloužené mše, modlitby, prosby a požehnání, tak vidím stejnou situaci, jako když Alžběta poznala, kdo k ní přichází a proto jásá. Protože jen v Kristu dokážeme najít odpověď na nejhlubší otázky svého života, a pochopit, proč je jeho příchod důvodem k radosti a proč je křesťanská naděje pokladem, který stojí za to hledat. Amen