Dnešní liturgická čtení před nás staví dva zcela odlišné pohledy na to, jak by se lidé měli chovat jeden ke druhému. Člověk byl přece stvořen, aby žil ve společenství druhých lidí, ale bohužel každý si toto soužití představuje trochu jinak.
V prvním čtení jsme slyšeli příběh Nábotovy vinice. Král Achab zatoužil po pozemku, který mu nepatřil. Nábot jej odmítl prodat, protože to bylo dědictví jeho otců. Achab se urazil a propadl sebelítosti. Jezábel pak našla sobecké řešení: křivé obvinění, nespravedlivý soud a nakonec vražda nevinného člověka. Vinice byla získána, ale za cenu zničeného lidského života.
Je to příběh starý téměř tři tisíce let, a přesto je překvapivě aktuální. Ukazuje totiž logiku světa poznamenaného hříchem sobectví, kdy vidíme především sebe a to, po čem toužíme. Na ostatních už příliš nezáleží. Když něco chci, mám přece právo to získat. Když mi někdo stojí v cestě, je třeba ho odstranit. Když mám moc, mohu si prosadit svou vůli.
Proti této logice staví Ježíš v evangeliu logiku zcela opačnou. Slova o nastavení druhé tváře, o plášti a o druhé míli, bývají někdy nesprávně chápána jako výzva ke slabosti nebo pasivitě. Ježíš však nevyzývá ke zbabělosti. Ukazuje cestu, jak nepřipustit, aby zlo určovalo naše jednání. Kdo odpovídá na zlo dalším zlem, stává se jeho součástí. Kdo však odpovídá dobrem, přerušuje jeho řetěz.
Achab a Jezábel představují člověka, který si bere bez ohledu na druhé. Kristus představuje Boha, který dává všem, i těm, kteří si to nezaslouží. Achab je ochoten obětovat druhého, aby získal vinici. Kristus obětuje sám sebe, aby zachránil člověka. Achab chce vlastnit. Kristus chce milovat.
Když se podíváme na dnešní svět očima Bible, vidíme, že lidské chování se v dějinách nijak zásadně nemění. To, co je však dnes alarmující, je stále zřetelnější rozšířené přesvědčení, že žít jako Achab a Jezábel je vlastně normální. Nemá smysl mluvit o politicích doma nebo ve světě. Tam druhou tvář nenastavuje téměř nikdo. Mě znepokojuje něco jiného: když obyčejní lidé začnou takové jednání schvalovat nebo omlouvat. Tehdy totiž hrozí, že si na zlo postupně zvykneme a začneme je považovat za normální i ve vlastním životě.
Naše lidské jednání je vždy volbou, kterou z těchto dvou cest se vydáme. Která cesta tedy bude naší cestou? Cesta Achaba nebo Ježíše? Cesta smrti nebo cesta života?
I když se to nezdá, každý den svádíme boj mezi dobrem a zlem. Často v maličkostech, které na první pohled nevypadají nijak důležitě. Evangelista Lukáš zachycuje jinou Ježíšovu větu: „Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; a kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý také ve velké.“ (Lk 16,10)
Ježíš nám připomíná, že charakter člověka se neprojevuje až ve velkých životních zkouškách, ale především v maličkostech každodenního života. Kdo si zvykne na malé lži, snáze sáhne i k velkým. Kdo není věrný v malém, těžko obstojí ve věcech velkých.
Proto dnešní příběh Nábotovy vinice není jen vyprávěním o dávném králi Achabovi. Je také zrcadlem pro naši dobu. I dnes jsme často pokoušeni stavět vlastní pohodlí nad dobro druhých. Vidíme to v rozpadajících se vztazích, kdy člověk raději odejde, než aby odpouštěl, hledal cestu k usmíření a nesl obtíže společného života. Vidíme to v obavách přijmout děti, protože by mohly narušit náš životní komfort, plány nebo kariéru. Vidíme to v neochotě starat se o staré, nemocné nebo bezmocné, protože taková služba vyžaduje čas, trpělivost a oběť. Vidíme to v každodenních maličkostech, když trváme pouze na svých právech a nejsme ochotni udělat něco navíc pro druhého. Jak lehce se napíše, ale kde vzít sílu to dokázat?
Právě taková síla se rodí z každodenní věrnosti v maličkostech, z drobných skutků lásky, trpělivosti, poctivosti a služby. Kdo je věrný v malém, toho Bůh postupně připravuje i na věci velké. Učí ho jít cestou, která nehledá sebeprosazení za každou cenu, ale cestou lásky, která se umí zříci vlastního nároku pro dobro druhého.
A uvědomme si, že Ježíš po nás nikdy nežádá nemožné. Neříká nám, abychom se nechali ponižovat, nebo aby nám byla lhostejná nespravedlnost. Učí nás však něco mnohem náročnějšího: aby naše jednání neurčovalo zlo, které zakoušíme, ale dobro, které jsme přijali od Boha.
Jen tak může být svět skutečně proměňován. Ne silou moci, ne pomstou, ne prosazováním vlastních práv za každou cenu, ale láskou, která má odvahu dát více, než je povinnost, odpustit více, než je spravedlnost, a nést více, než je pohodlné.
Právě tak jednal Kristus. Nepřišel, aby si vzal, ale aby dal. Nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil. Pokud Mu dovolíme, on nám dá sílu s Ním po takové cestě jít. Amen.