Dnešní liturgie čtvrtku 12. týdne v mezidobí je opět svou aktuálností až překvapivá. Ježíš nám v evangeliu říká, že rozdíl mezi domem postaveným na skále a domem postaveným na písku se nepozná tehdy, když svítí slunce. Pozná se až tehdy, když přijdou deště, povodně a vichřice. A právě dějiny lidstva jsou dějinami takových bouří.
První čtení nám připomíná pád Judského království. Národ, který byl povolán stavět svůj život na Hospodinu, postupně opustil Boha a ztratil pevný základ, jak o tom píše jinde prorok Izaiáš:”ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdalují ”. A nakonec se zhroutilo všechno, co se zdálo být pevné. Stejný paralely vidíme i v jiných dějinách lidstva. Téměř každý z nás ví z dějepisu, že Římská říše byla po staletí symbolem moci, práva, techniky i vojenství. Stavěla silnice, akvadukty a města, která obdivujeme dodnes. Přesto se postupně začala rozkládat zevnitř. Korupce, ztráta občanských ctností, politické boje a morální úpadek narušily její základy. Barbarské vpády pak byly jen posledním úderem. Podobně i ve 20. století se zdálo, že nacistické Německo nebo komunistické režimy ve střední a východní Evropě stojí na pevných základech. Disponovaly armádou, propagandou i obrovskou mocí. A přece se zhroutily, protože jejich základem byla lež, násilí a pohrdání lidskou důstojností. Jak výstižně řekl Václav Havel: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“
A co dnešek? Je jiný? Co režimy, které si o sobě myslí že jsou navěky? O ruském imperiu, zemi ne lidí, nemá cenu se ani bavit. Jeho základem je jen arogance k jakékoliv lidskosti. Ale druhá velmoc, USA vznikly právě jako symbolem lidské svobody, podnikavosti a technologického pokroku. A přesto dnes čelí silné polarizaci společnosti, ztrátě vzájemné důvěry a oslabování společenské soudržnosti. Je to připomínka, že ani ekonomická síla, vojenská převaha nebo technologická vyspělost samy o sobě nezaručí budoucnost žádného národa. Každá velmoc – starověká, novověká i současná – je ohrožena tehdy, když začne stavět více na síle než na pravdě, více na strachu než na spravedlnosti a více na moci než na úctě k člověku.
Ale dnešní evangelium se primárně neobrací na svět. Ptá se nejprve nás, těch, kteří tvoříme církv, zda i my jsme nestavěly někdy dům na písku? Zda církev nezaměnila ve svých dějinách někdy skálu evangelia za písek lidské moci? Když více spoléhala na politický vliv než na sílu evangelia. Když bohatství zastínilo službu chudým. Když se některým představitelům stala důležitější prestiž než pokora. Když místo svědectví nastoupil formalismus. Když bolestná selhání nebyla včas přiznána a řešena, ale zakrývána.
Dnešní evangelium nás ale ještě varuje před jedním velkým pokušením – zaměnit křesťanské symboly za křesťanský život. Vidíme, jak někteří představitelé Ruské pravoslavné církve aktivně podporují válku a zabíjení na Ukrajině. Vidíme, že i ve Spojených státech se mnozí lidé hlásící se ke křesťanství dokážou bezvýhradně ztotožnit s politiky, jejichž osobní život nebo veřejné vystupování je v napětí s mnoha evangelijními hodnotami. A nemusíme chodit daleko. Také u nás někdy vídáme okázalé křížky, účast na bohoslužbách nebo náboženská gesta u lidí, jejichž život s evangeliem příliš nekoresponduje.
Ježíš však dnes neříká: „Poznáte je podle křížku na krku.“ Ani neříká: „Poznáte je podle toho, že říkají: Pane, Pane.“ Říká něco mnohem náročnějšího: „Kdo plní vůli mého Otce.“ Křesťanství se tedy nepozná podle symbolů, ale podle života. A právě proto Ježíš neříká jen: „Poslouchejte moje slova.“ Říká: „Jednejte podle nich.“
Rád bych se v této souvislosti zamyslel ještě nad mojí rodnou zemí. Po roce 1989 jsme získali svobodu, demokracii a možnost cestovat, podnikat i studovat. Za více než třicet let se výrazně zvýšila životní úroveň. Máme jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropě, kvalitní zdravotnictví, bezpečnou zemi a materiálně se nám vede lépe než většině generací před námi.
Přineslo nám to ale také více štěstí? Více naděje? Pevnější rodiny? Méně osamělosti? Méně závislostí? Méně depresí? Více dětí? Více důvěry mezi lidmi? Více radosti se o to vše podělit s ostatními?
Odpověď nechám na svědomí každého z nás. Možná jsme za těch třicet let postavili krásný dům. Má pevné zdi, moderní technologie, pohodlí a bezpečí. Ale Ježíš se neptá, jak ten dům vypadá. Ptá se: Na čem stojí? Stojí na přesvědčení, že každý člověk má nezadatelnou důstojnost? Že svoboda patří každému? Že dokážeme přijmout člověka, který je jiný než my, chudého, nemocného, osamělého, z jinou sexuální orientací, cizince, uprchlíka nebo člověka stojícího na okraji společnosti? Dokážeme být člověkem člověku?
Je velkým varováním pro nás, že tam, kde se na místo Boha postaví člověk a na místo lásky sobectví, začíná se stavět dům na písku. Zpočátku to nemusí být vidět. Stavba může být krásná a úspěšná. Ale když přijde bouře, ukáže se, že chyběl pevný základ. A bouře přicházejí do života každého člověka. Války, nemoc, ztráta blízkého člověka, zklamání, selhání, stáří nebo smrt. Stejně přicházejí i do života národů a civilizací. Teprve tehdy se ukáže, na čem jsme skutečně stavěli.
Ale dnešní evangelium proto není jenom varováním. Je především pozváním. Ježíš nám nabízí pevnou skálu, na níž můžeme budovat svůj život. Tou skálou není naše síla, naše úspěšnost ani naše zbožnost. Tou skálou není žádný politik, žádný národ, žádná ideologie, žádná instituce, ba ani papež, biskup, kněz nebo člověk. Tou skálou je jedině Kristus.
Když na něm postavíme svůj život, obstojíme i přes vlastní slabost a nedokonalost tohoto světa. Proto se dnes neptejme především, kdo kolem nás staví na písku. Ptejme se každý sám sebe: Na čem stojí můj život? Na čem stojí moje rodina? Na čem stojí naše farnost? Na čem stojí církev, kterou spoluutvářím?
Kéž bychom jednou, až přijdou životní bouře, mohli s důvěrou poznat, že náš dům stojí pevně. Ne proto, že jsme byli bezchybní, ale proto, že jsme svůj život postavili na Kristu – na skále, která nepomíjí, protože je jí sám Bůh. Amen.