Když jsem si četl dnešní úryvek evangelia, tak se mi vybavil příběh, jež se stal mému příteli. Na ulici se na něho obrátila neznámá žena s prosbou o pomoc. Byla věkem ve středních letech, dobře oblečená, ale v jejím pohledu bylo něco skrytě zvláštního. Prosila o pomoc, neboť dle svých slov je nemocná epilepsií a potřebuje si vyzvednout léky a nefunguje jí platební karta. A do toho ji kleknul mobil a nemůže zavolat dceři o pomoc. Její chování a suverenita s jakou vše tvrdila, byla tak přesvědčující, že přítel neváhal a obnos ji půjčil s tím, že si vymění telefonní čísla a posléze si zavolají a peníze budou vráceny.
Jsem si jistý, že jste takových příběhů slyšeli nespočet. A jak to dopadlo s mým přítelem, je asi všem jasné. Paní nebyla nemocná, telefonní číslo bylo samozřejmě nedostupné a její zvláštní pohled neznačil epilepsii, ale spíše nějakou závislost. Jak snadné je někomu naletěl a jak snadno nás mohou podobné situace odvrátit od konání dobra.
Jak tedy být na jedné straně tím, kdo pomáhá a na druhé straně nebýt tím, který se nechá lehce obelstít. Pozvat na oběd nebo nepozvat, prokázat milosrdenství nebo zavrhnout? Věřím, že před stejnou otázkou se někdy ocitl už asi každý z Vás.
Při hledání odpovědi mi vyvstanul na mysli příběh ze Starého zákona, kdy Hospodin a Abrahám vedou rozhovor před Sodomou, která svými hříchy volala po vyhlazení. A tam Hospodin, ve své nekonečné lásce k člověku vyjevuje, že není možné vyhladit spravedlivého se svévolníkem. Jeden spravedlivý má pro Boha větší cenu než všichni svévolníci.
A tak je to i s naší pomocí těm, kdo jsou na okraji společnosti. Našim prvořadým úkolem, který nám ukazuje Boží syn, není být dokonalým a nechybovat ve svém jednání. Našim hlavním úkolem je hlásat radostnou zvěst, ve které hraje důležitou roli naše milosrdenství a pomoc potřebným. V Božích očích je lepší být tím, kdo pomáhá i když se jeho úsilí často mine cílem, než být tím, kdo z strachu nebýt za hlupáka raději nekoná nic. Ano, určitě je důležité být v pomoci obezřetný a nedávat bez rozmyslu. Ale pocit možného zneužití nesmí paralyzovat naše srdce v ochotě pomáhat. A to i když se často spálíme. Boží spása je nám také dána nezaslouženě. Bůh se přeci nekonečně zklamává v nás lidech, ale i přesto zůstává věrný ve svém úradku. Tak i my se snažme být nekonečně milosrdní a nečekejme zde na zemi, kdo nám pozvaní na oběd oplatí. Snažme se nepropásnout žádného, kdo potřebuje pomoc. Naší odměnu bude přece nebe, kterým Bůh vrchovatě vyrovná i to, co bylo v dobré víře zde na zemi marně vynaložené. Amen.