V dnešních liturgických čteních, i když to není úplně patrné, je hluboká souvislost s tím, co prožíváme tento týden. Ano, asi každý vnímá dušičkový týden jinak, než ty ostatní všední dny v roce. A nezáleží na tom, zda jsme věřící nebo nevěřící. Intenzivněji myslíme na ty, kteří již opustili tento svět a nejsou mezi námi a vynořují se nám otázky nad neodvratným lidským údělem, kterému nemůžeme uniknout. Přemýšlíme intenzivněji o své životní cestě a o tom, co na jejím konci nalezneme. Jestli to bude smrt nebo nový život, tak to záleží jenom na nás.
Evangelista Lukáš nám zaznamenal obraz, který by se mohl klidně odehrávat v naší současnosti. Saduceové, jako lidé dnešního světa. Také vidí smysl lidského života pouze v tělesnosti a nedokáží pochopit, že se nám Bůh může ve své lásce sebe darovat. Odmítají uvěřit v to, co není rozumem dokazatelné a vysmívají se všemu, co by mohlo člověka přiblížit Bohu. Podobně jako člověk 21. století, který kromě Boha dokáže věřit všemu a stejně tak nevěřit v nic a podle toho také žít svůj rádoby naplněný život.
Udělejme si takový malý experiment a staňme se na chvíli těmito Saducei. V co vlastně tato kněžská aristokracie, mimochodem velmi bohatá, věřila, v čem viděla smysl života? Ze skutků apoštolů víme, že nevěřili ve vzkříšení těla a existenci andělů a duchů. Ale věřili, že smyslem života má být plození dětí a zachování dědické linie, aby otcové mohli vidět očekávaného mesiáše alespoň očima svých synů. Nebo se na chvíli staňme materialisty, Saducei dnešního světa, kteří věří, že smyslem bytí už není ani plození dětí, ale jen náš sobecký život. Někdo může namítnout, co je na tom špatného? Vždyť ani jeden ani druhý způsob života přece nikomu nedělá nic zlého. Každý člověk má svobodu, tak ať si svůj život žije jak chce. Co je špatného na tom, že někdo lpí na pozemském životě a že sebe vidí jenom jako kus mrtvé hmoty?
A přesně v tomto místě je potřeba se vrátit k tomu, co prožíváme tento týden a položit si otázku, jak vlastně vzpomínáme na naše drahé zemřelé? Jako na stále živé nebo na vzpomínku, která je už dávno mrtvá? Duch Svatý skrze svatopisce ukazuje, že zemřelí nejenom žijí skrze nás ve svých potomcích, ale že jsou hlavně živí ve společenství se svým Stvořitelem. V posledním verši evangelia k nám zní: “On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijeme pro Něho.“ Bůh proto člověka stvořil k obrazu svému a kromě smrtelného těla nám dal i nesmrtelnou duši. Pokud bychom ji neměli, k čemu jsou každému člověku do přirozenosti dána boží atributy jako je schopnost milovat, konat dobro, být milosrdný a obětovat se pro druhé? Jaký by to mělo smysl, kdyby toto konání nebylo odměněno?
Pokud tedy člověk chce žít život Saduceů tehdejšího nebo dnešního světa, nemusí ho ani žít. Je to jenom marnost všech marností. Když nebude vzkříšení, už teď jsme mrtví. Vše co prožíváme je už mrtvé a je jenom virtuální realitou, programem stroje, který si říkal člověk. To přece není dílo hodné Boha. Protože člověk je přece více než stroj se svým programem, který vede k neodvratnému konci bytí. Každý musí uznat, že celý tento svět je lidským rozumem neuchopitelný. Každý, kdo na chvíli opustí své sobecké Já, musí ucítit úžas nad našim světem a nad lidským životem. Musí ho napadnout otázky, jak je možné, že něco existuje? Jak je možné že jsem já? Jak je možné že vidím, cítím a že jsem schopen si uvědomit sám sebe? A kdo mi dal do přirozenosti onu nutkavou touhu po životě, kterou vyjádřil žalmista veršem: “až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.” ?
Každý, kdo se nad tím zamyslí, a nemusí to být žádný teolog, dojde postupně k jedinému závěru, že to vše má nějaký význam a smysl, který ani smrt nemůže zakrýt. Ano, za smrtí člověka, je ukryto něco, co je prostým okem neviditelné. Je viditelné pouze skrze Toho, kdo jediný dává našemu životu smysl. Skrze Toho, kdo nám dal do duše úžas nad zázrakem stvoření a skrze Svou nekonečnou lásku nám jako jedinému tvoru dal do přirozenosti schopnost milovat, jako odpověď na Své sebe darování. Proto můžeme každý den, každou minutu být v kontaktu se svými zemřelými, skrze jejich lásku k nám, která jim dala život věčný. Neboť nekonečný Bůh je Láska a oni skrze ni v Něm nekonečně přebývají. To když člověk pochopí, tak se mu změní celý život a dostane se na jinou úroveň svého bytí. Už nejsme sevřeni onou úzkostí z konečnosti lidského bytí, ale jsme prozářeni světlem Boží blízkosti, které je pro každého z nás nachystané na konci naší pozemské cesty. Tam, kde je pro nás připraven i ten poslední a asi nejtěžší životní úkol, o kterém jsme slyšeli v 1.čtení. Jak umírání a smrt jsou tou největší školou lásky. Ano, skrze smrt a umírání našich blízkých se nás dotýká Boží láska. Často vzpomínám na to, jak jsem byl vedle svých nejbližších když umírali, jak jsem viděl jejich naprostou důvěru a odevzdanost Bohu. I dnes stále cítím ten Boží dotyk a Jeho blízkost ke každému člověku. V těchto dušičkových dnech a ve spojeni se všemi, kteří nás čekají za onou branou věčnosti, bychom to měli pociťovat o to intezivněji.
A tak když se za ně modlíme, tak věříme, že i oni se modlí za nás, za poslední úkol každého člověka zde na zemi. Aby až přijde k nám, tak abychom s hlavou vzpřímenou a s neochvějnou důvěrou, byli Božím světlem našim blízkým, tak jako naši zemřelí byli Božím světlem nám. Proto ať v tyto dny a po celý zbývající život každému v srdci zní radostné očekávání onoho čtvrtého bratra z knihy Makabejských, že “můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni”. A to je přece úžasné. Amen