Dnes jsme slyšeli první polovinu poslední 21. kapitoly Janova evangelia. Tato poslední kapitola nemá jazykovou integritu předchozích kapitol, protože byla přidána dodatečně. A také se nám může na první pohled zdát více méně nadbytečná, jako nějaký dodatek, protože celé evangelium je logicky zakončeno v předchozí kapitole. Tak proč ten, kdo toto evangelium sestavoval, měl potřebu tento dodatek připojit k původnímu celistvému textu? Jistě to muselo být pro církev, pro kterou to bylo sepsáno, velmi důležité. A tak si můžeme si položit otázku, zda to platí i dnes.
Biblisté označují tuto kapitolu epilogem Janova evangelia, ve kterém je v podobenství o rybolovu učedníků, zachycena misijní zkušenost prvotní církve, která se hlásila k tradici apoštola Jana. Právě tato misijní zkušenost by měla být inspirací i pro církev dnešní doby, protože u nás, ve většinové společnosti, jsou lidem velikonoční události hodně nesrozumitelné. A tak církev 21. století, stejně jako církev konce 1. století, musí opět hledat svůj misijního charakteru, kterým je hlásání radostné zvěsti, kterou jsme zakoušeli o velikonoční vigilii.
Aby každý z nás, kteří jsme byli ve křtu ponořeni do tajemství Ježíšovi smrti, měl odvahu stejnou jako Petr. Odvahu vyplout do rozbouřených vod tohoto světa a stát se rybářem lidí, jak nás k tomu Ježíš volá. Tak, jako tenkrát před dvěma tisíci let, tak i dnes, nemá církev jiný důležitější úkol. Není to jednoduchý úkol. Ani pro učedníky, ani pro nikoho v kterékoliv době. Protože pokud si myslíme, že stačí spoléhat sami na sebe, vyjet a hodit sítě a je zaručený úspěch, tak dopadneme stejně, jako učedníci v temnotě noci. Ale zásadní obrat nastane, když se nám v srdci zjeví Vzkříšený, stejně jako se objevil za svítání na břehu Tiberiadského jezera. Potom už v Boží milosti můžeme celý svůj život vystavět na základech s Kristem jako kvádrem nárožním. Už se nemusíme bát, že bychom ve svém konání neuspěli, protože potom skrze nás všechno koná už pouze On.
To je ta zkušenost prvotní církve, že každý člověk bez rozdílu, je pozván Kristem na hostinu, stejnou jako byla na břehu Tiberiadského moře. Je to eucharistická hostina nekonečné Lásky Boha k člověku, ve které sytí svým milosrdenstvím, každého komu bolestí puká srdce a lační po naději a útěše. Aby tváří tvář Vzkříšenému dokázal stejně jako apoštol Tomáš říci “Pán můj, Bůh můj”. Jen tak je možné přejít z temnoty pomíjivého pozemského života do radostného světla života věčného. A to je přece úžasné. Amen.