“Bože, vyznáváme, že se tvé Slovo stalo v lůně Panny Marie člověkem, tvůj Syn, náš Vykupitel, se stal jedním z nás.” Tyto slova, která nám zazněla ve vstupní modlitbě, jsou motivem, který prostupuje celou liturgii dnešní slavnosti Zvěstování Páně. V letošním roce ji sice slavíme se 14. denním zpožděním, protože se nám 25. březen překryl s pondělím ve Svatém týdnu. Ale ani tato podřízenost vůči Velikonocům nemůže zastřít vyjímečnost a velmi starobylý původ této slavnosti. Slavila se na Východě už v 6. století jako jeden s nejpodivuhodnějších a nejpamátnějších okamžiků, kdy ústředním bodem je právě ono tajemství vtělení věčného Slova a počátek naší spásy.
Ale vraťme se k tomu, co jsme slyšeli v evangeliu. Nenápadná galilejská dívka, patrně asi velmi mladičká žena uslyší větu: “počneš a porodíš syna”. Asi pro každou matku, která si poprvé uvědomí, že uvnitř jejího lůna se zrodil nový život, je tento okamžik, okamžikem zázraku. A všichni, kdo jsou toho svědkem, musí být také naplnění stejným úžasem ze stvoření, kdy jako by z ničeho vznikne někdo. To umí opravdu jenom Bůh. A stejné pocit jsem také nedávno zažil, když jsem slyšel rozhovor Briana Coxe, britského fyzika, zabývající se vznikem vesmíru, kdy on na závěr svého rozhovoru říká: “Je ohromující, že existujeme, že vesmír dokáže prozkoumávat a studovat sám sebe, prostřednictvím nás. A že máme nepředstavitelné štěstí, že můžeme tento svět zažít.” Ano, i toto štěstí je možno také chápat jako zázrak, ve kterém se podivohodně stává možným to, co je jinak nemožné.
Ale i přesto všechno nepochopitelné, co náš rozum přesahuje, jsme dnes v liturgii uslyšeli o tom největším zázraku, který se v lidských dějinách udál. Kdy skrze onu událost, která se stala před více jak dvěma tisíci lety v Nazaretu, se naplnily všechny Boží přísliby. Kdy v ekonomii spásy nastal okamžik, který jednou provždy dal odpověď na lidskou touhu přiblížit se Bohu a mít věčný život ve společenství s Ním. To je ten okamžik, který dal smysl lidskému životu a celého kosmu kolem nás.
A tak Bůh, ve své nekonečné Lásce ke všemu stvořenému, přichází na zemi. Věčné se stává smrtelným a nebeské pozemským, aby se smrtelné stalo věčným a pozemské nebeským. Je to zázrak všech zázraků. A pro nás o to větší, že Bůh od nás neočekává nic složitého. Stačí jenom přestat Boha omrzovat svým sobectvím a v pokoře, důvěře a hlavně odvaze, říci Bohu své Ano, stejně jako ona nepatrná dívka, i když vlastně vůbec nerozuměla, co to pro ni znamená. A tak učinit nejdůležitější rozhodnutím ve svém životě. I přesto, že se často ulekneme, když k nám takto někdo nečekaně promlouvá.
Zamysleli jste se někdy nad tím, jak Bohu odpovídáme na Jeho stále volající hlas v našem srdci? Nebo jakou odpověď mu dáváme, na to, po jakých cestách nás vede? A dokážeme v Boží milosti každodenně aktualizovat naše Ano, aby se Bůh mohl neustále znovu a znova narodit v každém z nás? A dovolime mu, aby v nás skrze svého Ducha působil věci lidským rozumem nemožné a nepochopitelné? Každý ať si sám za sebe, stejně jako Maria, odpoví.
Ale vždy s vědomím, že Bůh trpělivě a s láskou neustále čeká na tento okamžik, kdy Mu my, jako Jeho tvor, řekne “Hle, tu jsem!” Protože “Bůh vždy působí jako něžná láska, která objímá, která plodí, která chrání, aniž by činila násilí, aniž by zraňovala svobodu. Takový je Boží způsob jednání. Vždy mysleme na tuto Boží vlídnost!“ Těmito slovy zakončil papež František svou homilii na 4. neděli adventní, která je nerozlučitelně spojena s dnešní liturgii Zvěstování Páně.
A takto bych mohl asi zakončit i já. Ale přece jen s krátkým dovětkem. Ať nejen po celých 9 měsíců, které nám zbývají do Narození Páně, ale i každý den, nás zázrak Boží vlídnosti naplňuje radostí, která proměňuje pozemský život. V život plný nepochopitelných zázraků, které Bůh ve světě koná. Amen