Na začátku dnešního úryvku Janova evangelia 3. neděle postní, jsme uslyšeli větu “byly blízko židovské velikonoce” a ta jako by nám říkala, že i my se blížíme k velikonocům. A tak si udělejme malou inventuru naší přípravy na prožití velikonočního mystéria, které je před námi. Dokážeme se alespoň trochu ponořit do toho, co k nám zaznívá z liturgie postní doby?
Tu nejdůležitější výzvu, jsme totiž mohli uslyšet už na popeleční středu. Výzva proroka Joela k obrácení se směrem k Hospodinu celým svým srdcem, by měla být výzvou každého křesťana a to nejen pro dobu postní, ale po celý náš život. Jsme zváni k tomu, abychom byli svatí, protože náš Bůh Stvořitel je Svatý. Jsme pozváni být milosrdnými, neboť náš Otec je k nám také milosrdný. Směrem k ostatním lidem jsme vyzváni napodobovat Boha v tom, jak On každému nezaslouženě dává a odpouští. Mít odvahu napodobovat, i když se nám to může zdát nedostižným cílem, protože to nikdy primárně nebude našim dílem. Bude to hlavně plodem otevřenosti a schopnosti vnímat ve svém srdci Boží atributy, kterými nás Bůh zahrnuje.
A i dnes nám Ježíš adresuje další velkou výzvu vyjádřenou větou: “Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím”. Ano, můžeme se jako židé nechápavě pozastavit nad tím, co Boží Syn pronesl. Ježíšova ironie a spravedlivý hněv, jsou vždy znamením důležitosti jeho slov. Proto všichni čtyři evangelisté měly potřebu ji zaznamenat. Ale abychom dobře pochopili význam tohoto výroku, musíme si uvědomit náboženskou podstatu člověka. To ona způsobuje, že ve všech lidských kulturách je právě chrám spojnicí mezi nebem a zemí, která přivádí každého k poznání Boha. A nebylo tomu jinak ani v Jeruzalémě, v době Ježíše. Proto On, Boží Syn, očišťuje chrám svého Otce od všeho, co ho znesvěcuje, aby lidé mohli přinášet Bohu oběť a tak ho uctívat. Ale Ježíš jde ještě dále. Svou dobrovolnou obětí překračuje hranice pozemského a buduje nový chrám bez kamenných kvádrů, chrám svého těla. Už nebude potřeba žádného starozákonního rituálu a krvavých obětí, protože skutečná oběť Bohu, musí být uskutečněna skrze vzkříšeného Krista. Protože On je jediným místem bohoslužebné úcty, chrámem, ke kterému máme vždy možnost se ve svých modlitbách kdekoliv obracet a to nejen každou neděli, ale každý den i každý okamžik našeho bytí.
Nyní si ale pokusme odpovědět na otázku z úvodu, jak člověk 21. století může tedy interpretovat Ježíšův výrok o zboření chrámu? Podle papeže Františka dnešní dynamická doba není epochou změn, ale změnou epochy. A to i pro církev. Můžeme to denně pozorovat. Řady věřících řídnou, ubývá kněžských a řeholních povolání a naše chrámy, kde přebývá živý Bůh často zejí prázdnotou. To na nás klade velkou zodpovědnost, jak nově přinášet do sekulárního světa onu radostnou velikonoční zvěst.
Dnes už jsou naše chrámy vnímány společností spíše jako historické památky, než nějaká spojnice Boha a člověka. To vyvolává otázku, jestli Ježíšův výrok o zboření chrámu nemíří dnes právě na nás. Není to tedy opět postní apel na zboření chrámu našeho hříšného těla, s nabídkou dovolit Bohu si tam postavit Svůj příbytek nově? Protože kdekoliv, kde není opravdově přítomen Bůh, tam se vše postupně mění v “peleš lotrovskou”, jak je patrné z dnešního evangelia. A to čím lidé znesvěcují sami sebe a tím i svého Stvořitele, můžeme slyšet v 1. čtení. Jak aktuální pro dnešní dobu. Tolik jsme toho dokázali ve všech oborech lidského konání, až jsme si zvykli na falešný pocit hrát si na Boha. Vytváříme si své vlastní desatero, své vlastní pozemské zákony, které nás ale nevedou k životu věčnému, ale pouze k věčné smrti. Našimi modlami a božím jménem se staly peníze, hedonismus, egoismus a jiné –ismy, kterými přetéká dnešní svět. Lidem jako by už nebylo nic svaté. A tak se nevytrácí jenom úcta k Bohu, ale zároveň i úcta člověka k člověku a dokonce i úcta k sobě samému. Svým odmítnutím Boha si obracíme celé Boží desatero naruby. Necháváme rozpliznout Boží pravdu v nic neříkající šedi tohoto světa. Lidé už ani nechtějí slyšet pravdu, a jen touží být klamáni, protože je to pro ně pohodlné. Můžeme to vidět kolem sebe na každém kroku. Stačí si poslechnout média a nebo zabrousit na sociální sítě, kde se kolikrát lež stává pravdou a pravda lží.
Ale mějme naději a nepropadejme malomyslnosti. Pro ty, kdo byli ponořeni do tajemství Kristovy smrti a vzkříšení, je změna epoch velkou výzvou. Ale nemáme jinou možnost než tu, o které mluví ve druhém čtení apoštol Pavel. Kázat Krista ukřižovaného, bez ohledu na to, co to může vyvolat. Pokud svobodně dovolíme, aby v nás nezaslouženě působila Boží milost, naše tělo se pro Boha stane jeho chrámem, a náš život se stane obětí Bohu líbeznou a milou. Jen tak se bude vylévat Boží láska a milosrdenství působící v nás, na ty, kteří ho nejvíce potřebují. Tak se i my skrze Krista opravdu můžeme pro své okolí stát spojnicí nebe a země, jenž přivádí k poznání Boha. Ale není to snadná cesta, to nám Bůh neslibuje. Je to podobně nesnadné jako každý opravdový půst, který takovou cestou s Bohem bezesporu je.
A tak Vám na závěr sestry a bratři přeji, ale i sám sobě, abychom se neustále pokoušeli o tu postní změnu smýšlení. Neboť „pošetilá“ a „slabá“ Boží věc je moudřejší a silnější než cokoliv, co nám může nabídnout tento svět. To by mělo být našim vzkazem pro každého člověka v nové epoše, která jak se zdá nastává. Rozjímat o tom, jak toho dosáhnout, může být dobrým tématem pro druhou polovinu doby postní. Amen