Dnešní kratičký úryvek evangelia a hlavně jeho první věta, je tím nejzásadnějším sdělením, které nám přináší celé Lukášovo evangelium. Bůh, který stvořil člověka k obrazu svému, nás tak opět vyzývá ke svatosti a chce abychom se Mu neustále připodobňovali. Tento důraz by nám právě měl rezonovat zvláště v době postní. A proto i dnes je nám opět nabídnuta cesta, jak toho dosáhnout.
Nevím jak vy, sestry a bratři, ale myslím, že každý z nás byl asi konfrontován někým ze sekulárního světa s otázkou, jak se Bůh může dívat na zlo a utrpení tohoto světa a proč něco neudělá. Jak ale odpovědět, tak aby to bylo srozumitelné? I pro věřící lid je přece existence zla ve světě skutečnou záhadou dějin. A to i přesto, že Bůh zlo nestvořil, nechce ho, a netoleruje ho. Ale Bůh nemůže nerespektovat naši lidskou svobodu proto zlo přichází do světa skrze nás. A i když se to zdá možná nepochopitelné, tak zlo ve světě může mít i svou “pozitivní” funkci a tou je vylévání milosrdenství, do míst kde se zlo objevuje. To je ten apel postní doby, který je možné vyjádřit slovy apoštola Pavel listu Římanům: “A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost.”
Každý člověk má ve svém životě přece tolik možností se připodobňovat Bohu a hlavně jako Bůh neodsuzovat, ale skrze odpuštění zachraňovat. Ale pozor! Ne lidským způsobem, jak to leckdy děláme, když odpustíme pouze tomu, kdo něčeho lituje. Ale je potřeba změnit toto lidské smýšlení a být stejně milosrdný jako náš nebeský Otec. Protože On odpouští i těm, kdo lítost vůbec neprojevili, aby je zkušenost větší lásky přivedla k pokání. To, že odpustíme druhým, je pro Evangelistu Lukáše jediným způsobem, jak také zachránit sebe. Ten, kdo se o to alespoň nepokusí, tak opovrhuje Boží láskou a milosrdenstvím k sobě samému a míjí cestu ke spáse. Protože v míře, jakou my budeme nezaslouženě ostatním dávat, tak v takové míře i my všeho nezaslouženě od Boha dostaneme. Amen