V dnešním úryvku evangelia zazněla věta: “Žádný prorok není vítaný ve svém domově.” Tento výrok můžeme v různých slovních obměnách najít ve všech čtyřech evangeliích. A vždy se stejným významem. Ježíš se podivuje nad nevírou svých krajanů v Galileji. I když jsou to lidé chodící do synagogy, která byla pro věřící židy mimo Jeruzalém, domem modlitby k Bohu. Proč tedy Ježíš pochybuje o jejich víře?
Víře nazaretského lidu možná nechybělo nic, kromě jedné podstatné věci. Odpověď co to bylo, je možné najít v tom, co slyšíme pokaždé v liturgii mše svaté, když každý z nás opakuje větu setníka, kterému Ježíš uzdravil služebníka. Setník nebo vdova a malomocný z dnešního evangelia mají jedno společné. Poznávájí skrze dar milosti, že lidský život nezachrání nic jiného, než Boží milosrdenství. Dokáží být pokorní před Bohem a jejich modlitba je následně vyslyšena. Jak inspirující pro dnešní dobu.
Protože jsme každý den přesycováni falešnou důvěrou v to, že vše sami bez pomoci kohokoliv zvládneme a dokážeme. A pokora je slovo, na které bychom měli zapomenout, protože dnešní svět je založen na víře v sebe samého. Prorok Jeremiáš nazývá takovou vírou prokletím vedoucím k záhubě, narozdíl od člověka pokorného před Bohem, který se ničeho nemusí obávat.
A tak to, co jsme dnes slyšeli může být opět jedním z témat pro rozjímání v době postní. Protože jenom cesta pokory k Bohu, je cestou záchrany před pádem z hory, na kterou nás vyhání naše pýcha. A proto se nebojme v důvěře od Boha přijímat vše, co nám náš život přináší. Ale ne z rozhořčením jako Nánám, ale s důvěrou a odvahou, že Bůh koná zázraky našima očima nepochopitelné a naprosto překvapující. Amen.