Nacházíme se v 32. týdnu v mezidobí a po celých 8 dní až do předvčerejška nám církev nabízela možnost získání odpustků pro duše v očistci. Bylo to období, kdy jsme se mohli velmi intenzivně spojovat s našimi zemřelými nejenom ve vzpomínkách, ale také v modlitbě za ně. A možná si také častěji uvědomovat i svou vlastní smrtelnost, která v člověku bude vždy vyvolávat spoustu existencionálních otázek např. jako: Proč vlastně vůbec něco existuje? Proč existuji já? Jaký je vlastně smysl mého života? Co mě čeká na konci své existence? Jak daleko nebo blízko je ten okamžik? Jak dokázat lidským rozumem nahlédnout za tento okamžik?
Myslím, že pro nikoho, ať už sebe pokládá za věřícího nebo nevěřícího, není úplně jednoduché naleznout odpovědi na tyto otázky. A asi ani já bych před týdnem, na začátku dušičkového oktávu, nedokázal formulovat uplně jasně, co bych odpověděl. Skrze dar víry asi všichni tušíme, co bychom chtěli odpovědět, ale člověk má do srdce nesmazatelně vrytou touhu mít nejenom pocit, ale i se toho všeho reálně dotknout, stejně jako se dotknul nevěřící Tomáš ran Vzkříšeného. A tak se i mě během toho týdne dostalo milosti prožít něco pro mě tak zásadního, jako pro Tomáše. Bůh se dotkl velmi niterně mého srdce, skrze příběh, který se začal odehrávat právě minulou sobotu, kdy jsme slavili Vzpomínku na všechny věrné zemřelé.
Možná jste i vy zaznamenali v médiích zprávu, že v při sestupu z himalájské sedmitisícovku Langtang Lirung v Nepálu, zahynul slovenský horolezec Ondrej Húserka. Na konci října ji úspěšně zdolal s naši m v současnosti nejlepším alpinistou Markem Holečkem. Ondrej pocházel ze slovenského města Nemšová, na soutoku řek Váhu a Vláry, na moravsko slovenském pomezí, odkud i já pocházím. A pravděpodobně přes bratra mojí babičky jsme mohli být velmi, velmi vzdálení příbuzní. A nejenom snad pro tutu rodovou spřízněnost, která není pro tento příběh vůbec důležitá, ale hlavně pro to, co se odehrálo tam v ledovcové trhlině, kam Ondrej nešťastně spadl, mi stále srdci rezonuje příběh dnešního evangelia.
Poté, co se Ondra propadl do ledové propasti, tak Marek Holeček, jeho parťák, se snažil zjistit, co se stalo. Na tak toužebně očekávané volání o pomoc, které se nakonec ozvalo, se bez váhání spouští do ledovcové trhliny, aby se ho pokusil zachránit, i když neskutečně riskuje svůj život. Ondra je zaklíněn hluboko v trhlině, ale žije a naděje na záchranu je pořád reálná. Že se to nepodařilo, dnes už víme, ale rád bych zpřítomnil to, co se událo tam dole, to co Maara Holeček prožil a co napsal za dva dny na facebook v základním táboře, kam se velkým zázrakem dokázal vrátit. Budu citovat:
V tom malém prostoru mi trvalo Ondřeje uvolnit a obrátit kolem dvou hodin. Vím jednoduše proč tak dlouho. Před pádem nám zbýval stejný čas do setmění. Nyní všude tma, jen kužel světla z čelovky a boj, který jsme spolu dál sváděli. Povedlo se mi nakonec převalit Ondru na sebe. Oba jsme dýchali až ode dna plic, únavou.
Ptám se ho: “Co tě bolí…?”
On: “Nic.”
Opitý radostí mi odlehlo a ostražitost odpadla.
“Tak pohni, lezeme z téhle kopky.”
Jeho pohyb byl podivně strnulý. Ze začátku jsem to přičítal času, který ho mačkal, jak v lisu, než mi to došlo.
Zlomená páteř a nalitá horní víčka, které jsem stále nechtěl vidět, však vypovídaly špatnou zprávu.. Necítí nohy a ruce jsou strnulé. Odpovědi na otázky i místo, totálně zmatečné…
Zhasínala hvězda a odcházela v mém náručí… Trvalo to dlouhé hodiny…..
Jak jsem se dostal z jícnu pekla a druhý den divokým ledovcem není důležitý… Jsem tu a Ten kdo nahoře mi dal šanci, asi chtěl, abych mohl o tom vypovědět. Na oplátku mě zatížil bolestí a obrazem, který si ponesu celý život, do posledního nádechu. Je mi Ondry, skvělého kluka, šikuly a věčného smíška, tak líto. Na mysl mi přichází sebeobviňování, proč on a né já. Tuhle bolest musím snést a šířím ji jen dál….”
Možná by někdo teď mohl namítnout, proč vám to vlastně vypravuji, co tento příběh má společného s dnešní liturgií nebo s dušičkovou dobou. Ale tam v útrobách ledového hrobu se odehrálo něco více, nad čím by se každý z nás měl hluboce zamyslet. Nevím, neznám Maaru Holečka osobně, ani jeho vztah k Bohu nebo víře. Jistě nechtěl zemřít, ale i přesto dal svůj život až na druhé místo a velmi riskoval pro záchranu kamaráda. A i když zjistil, že už ho nemůže zachránit, tak místo toho, aby se pokusil ještě rychle zachránil sebe, tak zůstal s Ondřejem až do poslední chvíle, aby on v okamžiku smrti, v té nejtěžší chvíli našeho bytí, nebyl sám.
Co k tomu více říci? V listu Židům jsme slyšeli, že náš pozemský život je konečný. A je na každém z nás, jak tuto nevyhnutelnost uchopíme. Pro Martina Heideggera, jednoho z nejvýznamnějších filozofů 20. století, je právě tato konečnost tím, co dává našemu lidskému životu naléhavost, neboť nám připomíná omezený čas, který má každý člověk na světě vymezen. Tento náš vyměřený čas totiž vytváří základní impulz jak žít autentický svůj život. Smrt totiž není něco, co nás čeká na konci života, ale je přítomna jako neustálá možnost v každém okamžiku, který prožíváme. Smrt nás vede k hlubšímu pochopení, co znamená být naživu a k uvědomění si své odpovědnosti za to, jak ho naplníme, aby dával smysl našemu bytí.
I když Martin Heidegger měl ke křesťanství složitý vztah a jeho myšlení je považováno za nekonfesní, tzn. není vázána na žádné konkrétní náboženství nebo náboženské učení, tak skrze jeho koncept existence a smyslu lidského života, skrze smutný himalájský příběh, ale hlavně skrze to, jakým způsobem Bůh promlouvá v dnešní liturgii, je možné si pravdivě odpovědět na ty otázky, které zazněly v úvodu. Věřím, že nejenom pro mě a i pro Maaru, Odru, pro Haideggera a pro každého člověka je nebo byl vzkříšený Ježíš Kristus tou jedinou možnou odpovědí. Odpovědí na všechny bolesti lidské existence, protože bez Boha nemá náš život zde na zemi žádný smysl. Proto musí být naše smrt nerozlučně spjata s Kristovu smrtí na kříži, aby nás Bůh Stvořitel, stejně jako Jeho, v den poslední vzkřísil. Jen tak dokážeme opravdu žít svůj pozemský život bez strachu ze smrti a naplnit své pozemské bytí .
A tak vám v závěru sestry a bratři, ale i sám sobě, přeji aby nás Bůh naučil počítat naše dny, abychom získali moudrost srdce. Moudrost, vložit svůj život do rukou Boha stejně jako vdova ze Sarepty, moudrost, kterou měla i ona chudá vdova u chrámové pokladny a tu moudrost, kterou má i Maara Holeček, kdy určitě i skrze něj zazářilo Ondřejovi světlo Kristova vzkříšení ve chvílích posledních, tam hluboko v temnotě ledovcového příkrovu. To je ta Boží moudrost, že smysl našeho pozemského života nespočívá ve strachu o svůj život, ale v ochotě obětovat ho pro ty, které nám Bůh posílá do cesty. Tato moudrost je absolutní odpovědí na všechny naše existenciální otázky a je poselstvím nejenom pro dušičkový oktáv, ale i pro každý den našeho života. Amen
No, pěkně jsi to řekl! Té poslední chvíle zde na zemi se všichni obáváme, až přijde i já mám strach a modlím se, abych to zvládl.
Tvá odpověď mě opravdu potěšila.