Nacházíme se v 33. neděli v mezidobí, kdy církev v závěru roku vždy předkládá texty s apokalyptickou tématikou. Součástí Bible je kniha Daniel, ze které jsme slyšeli úryvek v 1. čtení a knihu Zjevení, ze které budem až do adventu číst v liturgii všedních dní. A i dnešní úryvek evangelia je z kapitoly s nápisem “Ježíšova malá apokalypsa.”
Jak tedy vlastně slovo apokalypsa pochopit? Pro dnešní dobu, pokud se vysloví nebo použije v nějakém mimo biblickém kontextu, tak je to synonymum pro hrůzu a zkázu. Často je používáno ve spojitosti s různými přírodními katastrofami, lidským neštěstím nebo válkami. Je to univerzální výraz pro vyjádření lidského zmaru a beznaděje. Kdybych chtěl být konkrétní, tak válka na Ukrajině je takovou lidskou apokalypsou dnešní doby, zhmotněním zla v jeho nejtemnější podobě.
Ale v biblickém pojetí tomu tak neni. To slovo znamená „odhalení“ nebo „zjevení“ a odkazuje na prorocké texty inspirované Bohem nebo anděly, které popisují konec světa skrze eschatologii, která jazykem symbolů a metafor zobrazuje konečnou porážku zla, Boží soud a příchod Božího království. Proto se tyto texty čtou symbolicky právě na konci liturgického roku, protože eschatologii je završen Boží plán spásy. Ale pro správné pochopení Ježíšovy malé apokalypsy se zamysleme “Jak?” a “Proč?” vznikl náš vesmír a svět konceptu Božího plánu, který je zachycen v Bibli.
“Proč?” a “Jak?” je tedy Bůh stvořitelem nebe i země, všeho viditelného i neviditelného, jak každou neděli vyznáváme? Pro nalezení odpovědi se zaměřme na dvě knihy biblického kánonu, které začínají slovem “Na počátku”. Zatímco 1. kniha Mojžíšova, vypráví o počátku světa z pohledu jeho fyzického vzniku a spíše odpovídá Jak, Janovo evangelium představuje nový začátek v Kristu, skrze nějž Bůh obnovuje a přetváří celé stvoření a spíše nastiňuje Proč.
V mnoha teologických a filosofických úvahách se právě to “Proč”, dotýká niterné podstaty Boha a jeho vztahu a smyslu ke stvoření a jeho samotné existence. Právě v Janově evangeliu je často zdůrazňována ta nejdůležitější podstata Boha a to, že je Láska. Bůh stvořil svět jako projev své Lásky. Láska, pokud je pravá, má vždy sklon se sdílet a vyjadřovat se. Proto Bůh mohl svět stvořit, aby svou Lásku projevil a sdílel s bytostmi, které stvořil. V tomto pojetí je stvoření dobrovolným, svobodným aktem Boží Lásky. Bůh chtěl existenci rozmanitosti, života a vztahů, kde by se jeho Láska mohla plně projevit. Bůh je dokonalý, nepotřeboval stvoření pro sebe, ale vytvořil ho, aby jeho dokonalost a dobrota mohly přinášet radost a naplnění tvorům, hlavně nám lidem. Stvoření světa tedy nebylo něčím, co by si vynutila potřeba či nedostatek, ale bylo to svobodné rozhodnutí Boží vůle. Bůh stvořil svět, protože chtěl, a protože to odpovídalo jeho záměrům. Je to podobné, jako když umělec vytváří dílo nebo básník píše báseň, tak Bůh stvořil svět jako přirozený projev své podstaty. Otázka Božího stvoření světa ale bude vždy jedním z Božích tajemství, které se sice pokoušíme pochopit, ale nikdy ho zcela nemůžeme obsáhnout.
Ale tento teologický popis Boha Stvořitele skrze víru, může být nejenom pro okolní svět, ale i pro nás tak trochu náročný. Tak se ho společně pokusme vyjádřit jazykem rozumu a dnešní vědy. Nebojme se nikdy toho, i když často falešně uslyšíme, že rozum a víra jsou v nesmiřitelném protikladu. Sv. Tomáš Akvinský přece už ve 13. století prohlásil a dokázal, že rozum a víra jsou dvě různé cesty k poznání pravdy a obě pocházejí od Boha, a proto nemohou být v rozporu. A i II. vatikánský koncil vyzval k tomu, aby církev a věda spolupracovaly na hledání pravdy a dobra, a položili základy pro moderní přístup k vědě a dialogu s nevěřícím světem. Tak nechme vědu a víru spolupracovat a vraťme se k otázce dříve avizované, a pokusme naleznou odpověď “Jak?” v pohledu na Boží plán spásy.
Bible nám říká, že Bůh stvořil svět a všechno, co je v něm, s určitým řádem a cílem. Belgický kněz a astrofyzik Georges Lemaître, v návaznosti na objevy Alberta Einsteina, v roce 1927 publikuje svou teorii, které se později začalo říkat “Velký třesk” a z ní se následně rozvinula vědecká teorie vzniku vesmíru. Je pozoruhodné, jak několik fyzikálních zákonů dalo celému vesmíru řád, který řídí jeho chování a utváří vztahy a struktury, které v něm existují. Profesor Brian Cox, britský fyzik a popularizátor vědy, často mluví o fascinujícím spojení mezi lidskou existencí a hvězdami, které jsou důležitou strukturou vesmíru. Říká, že „člověk je prach hvězd“, protože jsme složeni z prvků, které byly vyrobeny, doslova upečeny, v jaderných pecích dávných hvězd před miliardami let, a tato skutečnost propojuje lidi se samotným vesmírem. Je s podivem, že právě stejná myšlenka rezonovala i biblickém pramenu, kdy autor 1. knihy Mojžíšovy píše “I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.” Nejenom tedy podle Bible ale i podle vědy, jsme součástí kosmického příběhu a vesmír (Bůh?) nás stvořil, a my jsme schopni ho studovat a chápat a mít pokoru, protože vesmír je obrovský a starobylý, zatímco naše existence je sice krátká, ale významná. A také možná jedinečná, což znamená naši možnou unikátnost ve vesmíru. Jsme tedy ve vesmíru sami? Hledání trvá už více jak 70 let, a to že jsme v naší galaxii ještě nezachytili žádné známky inteligentního života, začíná být znepokojující. Proto profesor Cox často odkazuje na myšlenku „velkého filtru“, tedy hypotézy, že většina civilizací se nedokáže vyhnout sebezničení poté, co dosáhne technologické vyspělosti, kdy zákonitým prvkem této vyspělosti je zvládnutí jaderné energie. Právě jaderné zbraně mohou být tím “filtrem”, který civilizace nedokážou překonat. Jak blízko tomuto konci jsme my, pozemšťané, se můžeme s obavami ptát pokaždé, když se zamyslíme nad tím, co se děje v našem nepokojném světě. Možná právě v dějinách vesmíru tomu tak opravdu může být a spousta civilizací miliardy let před námi, zažily svou jadernou apokalypsu. A možná právě proto nám pozemšťanům se Stvořitel rozhodl nabídnout východisko. Dal nám cestu záchrany a poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nás svou obětí spasil. Díky tomu může každý, kdo v Krista uvěří, nalézt naději ve věčný život a být povolán k tomu nést Kristovo světlo v tomto kolikrát temném světě. Aby On skrze nás působil ve světě, povzbuzoval k Lásce a spravedlnosti a šířil poselství naděje a tak zabránil konci světa, který není v režii Boha, ale nás lidí. Protože nejenom podle Božího plánu spásy, ale i podle Briana Coxe je Konec světa nevyhnutelný. O tom dni a o té hodině nikdo neví, jenom ten, kdo Vesmír stvořil, jak dnes zaznělo v Evangeliu. A ten konec nesmí být důvodem k zoufalství, strachu a obavám, ale k naději, že v Lásce Stvořitele, se kterou byl celý náš vesmír a i my stvořeni a že v oběti Ježíše Krista Syna Božího je naše civilizace zachráněna pro život věčný. I když Brian Cox tyto slova ve svých přednáškách nevyslovuje, někde tam skryté mezi jeho řádkami je možné je naleznout a číst. Protože bez těchto vět by postrádal nejenom náš Vesmír, ale i náš život a i každé naše konání jakýkoli smysl. Amen