V dnešním úryvku evangelia nám zaznívá z úst Božího Syna podobenství o hřivnách. Myslím, že každý z nás už ho tolikrát slyšel, že jeho význam by nám měl být dostatečně zřejmý.
Stručně řečeno, hlavním poselstvím textu je dokázat rozpoznat dary (hřivny), které nám byly Bohem nezaslouženě darovány, např. jako dary intelektu, lásky, času, zdraví, nebo třeba i materiální prostředky. A jsou nám svěřeny, abychom je rozmnožili a přinesli užitek nejen sobě, ale i druhým. A to od nás vyžaduje odvahu, riskovat a nebýt pasivní v konání dobra i když si nejsme jisti výsledkem.
To čeho bych se ale chtěl hlavně dotknout je chování toho služebníka, který uložil hřivnu do šátku a tímto skutkem stratil nejenom darovanou hřivnu, ale i svůj život. Pro dnešní sekulární svět by se ale jeho chování asi mohlo zdát vcelku normální. On přece na první pohled neudělal nic tak špatného. Dostal jednu hřivnu a tu vrátil. Nic neukradl, nic neprohýřil, tak proč je Pánova reakce v podobenství tak tvrdá a zdánlivě nepřiměřená?
Možná proto, aby to, co jsme slyšeli, mělo burcující potenciál. Aby každý musel přemýšlet nad opravdovým výkladem tohoto podobenství. Protože jde o to nejdůležitější v lidském životě, jde o věčnou spásu. Proto je potřeba již zde na zemi žít svůj život tak, abychom obstáli u posledního soudu, až se Kristus, ten muž vznešeného rodu, vrátí ve svém druhém příchodu na zemi. Pak každý z nás bude skládat účtu. Ne podle nějakého psaného zákona nebo přikázání, ale podle svých slov, které vyřkl jeho pozemský život. Každý z nás si tak bude svým vlastním soudcem. Protože jenom my a Bůh opravdu víme jak jsme naložili s hřivnami, které jsme dostali, jaké dobro jsme mohli udělat a neudělali. A tváří v tvář Vzkříšenému, už budeme už mít plné poznání to uvidět.
Proto je v dnešním evangeliu ten služebník nazván špatným, protože jeho obraz Boha je špatný. On nevidí milosrdného a laskavého Boha, ke kterému můžeme v lítosti nad svou ubohostí pokaždé volat “Abba Otče” smiluj se. On má strach, stejně jako měl Adam, když se po svém hříchu strachy ukryl před Bohem. Ten strach totiž pochází z falešného obrazu Boha, který nás nemiluje. A tento strach dělá z každého člověka otroka a potlačuje naši svobodnou lidskou činnost, skrze kterou dokážeme milovat ostatní tak, jako sebe samé. Tato naše svobodná Láska ke druhým, je to, co Bůh nezasel, ale bude sklízet. To je to rozmnožení darů, které nám bude v štědrém nepoměru vráceno, až se Pán vrátí. To je to životní krédo arcibiskupa Stojana které by mělo být krédem každého z nás: “Mám, co jsem dal druhým.” Amen