Nacházíme se v posledním týdnu liturgického roku, kdy na neděli připadá Slavnost Krista Krále. Církev nám v evangeliu předkládá úryvek ze začátku Janových pašijí, tedy z vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista. A dnešní liturgické texty nám umožňují pochopit toto propojení s dnešní slavností.
Tato slavnost byla vyhlášena v roce 1925 papežem Piem XI, v době po 1. světové válce, která akcelerovala sekularizaci našeho západního světa. Církev vyhlašuje Kristovo prvenství nad pozemskými královstvími, jako reakci na sekularizaci, která se veřejně projevovala jako nepřátelská nebo v lepším případě neutrální proti víře a církvi. Církev utíká do opozice k světu a jen obtížně hledá dialog mezi Kristovým a pozemskými královstvími. A tam, kde lidé opouští Boha, tak to má pro společnost, katastrofální následky. Vznikají diktatury 20. století v podobě komunismu, fašismu a nacismu, které v lidech probudily nepředstavitelné zlo, jakého je jen člověk bez Boha schopen. A tento přístup církve trvá až do II. vatikánský koncilu, který se pokusil změnil tento obraz, tak aby z “církve jako žalobkyně světa” se stala “církve pro svět”. Otázkou je jak se to povedlo a co za svědectví vydává dnešní církev o Kristu Králi?
Proto abychom si dokázali pravdivě odpovědět, je potřeba se zamyslet nad tím, jak chápeme slovo král. U všech národů je král lidským ideálem, ideálním člověkem, kterým by chtěl být asi každý z nás. Svobodný a mocný, který všechny ovládá. Je to takový bůh na zemi. Ale bůh z malým b na začátku. Ten opravdový Král, je Bůh s velkým B na začátku, král celého Kosmu, ten který stvořil člověka k obrazu svému. Je Králem který nezotročuje, ale povolává ke svobodě. A svobodným je pouze ten, kdo slyší Boží slovo, neboli Pravdu nejenom ušima, ale hlavně ve svém srdci, aby nežil pro sebe, ale pro druhé. Ježíšovo království není založeno na moci či bohatství, ale na službě a lásce. On nevládne z trůnu, ale z kříže, a jeho moc spočívá v otevřené náruči pro všechny. To je ta Pravda, která vyvádí člověka z otroctví svého sobectví. Pilát se marně snaží zaslechnout odpověď na to, co je to Pravda, protože Ježíš mu neodpovídá slovy, ale svým životem, kdy skrze svobodu a lásku a svou oběť na kříži každého z nás vykoupí ze smrti. Mlčky ukazuje nejenom Pilátovi, ale všem, vzor člověka, jak ho Bůh zamýšlel stvořit. Člověka schopného milovat až do konce.
Mám pocit, že dnešní doba se vyznačuje tím, že lidi ze strachu, ale i z pohodlnosti nechtějí znát skutečnou odpověď na to “Co je to pravda?”. Nechtějí být svobodni a rozhodovat o svém životě a tím také o své smrti, protože Pravda je kolikrát obtížná, tvrdá a náročná. Ale Pravda o smyslu lidského bytí bez Vzkříšeného neexistuje a tak člověk dnešní doby chce být raději klamán. Chce slyšet, co jeho sluchu lahodí a co se nehodí tak vytěsňuje. Hlavně nemuset vynaložit nějaké úsilí, nepohodlí, nebo něco obětovat. Když to nebude bolet mě, ale někoho jiného, to už není můj problém. Proto tento svět nemá za krále Krista, ale ty, kteří lidem namlouvají, že oni jsou jim zde na zemi bohem a velmi jednoduše jim splní vše, po čem touží. Ale ne dnes, snad zítra, nebo někdy. Čím nejneuvěřitelnější, tím lákavější. Na zemi bude mír, bude blahobyt, bude spravedlnost, každý dostane to po čem jeho duše touží. Dnes a denně slyšíme ze všech stran a vidíme, jak je bláhové, ale jednoduché, uvěřit tomu, co neni Pravda.
Ale mít Krista za Krále to vyžaduje odvahu dobrovolně přijmout ve svém životě insignie, neboli znaky, jeho královské moci, kterými je láska až do krajnosti, služba a ponížení, utrpení a kříž. Je tedy na každém z nás, koho si za Krále vybereme a jaké království v tomto světě po nás zůstane. To je velkým úkolem i pro nás, kteří jsme v křtu byli povoláni být služebníky Kristova království a bojovat za něj.
A tak se teď v závěru chci vrátit k otázce, kterou jsem v úvodu položil: Jaké svědectví tedy vydává dnešní církev o Kristu Králi? Odpovím slovy papeže Františka, který se snaží naplnit vizi evengelia, aby se církev stala “polní nemocnicí” a “církví pro svět” a pro dialog s ním. Tyto teze jsou ústředním tématem jeho pontifikátu jako součást synodálního procesu. On vnímá synodalitu jako praktickou realizaci ducha II. vatikánského koncilu, že pouze Ježíš je vítězem, že On je ta Cesta, Pravda a Život, a je tou jedinou opravdovou nadějí pro všechna pozemská království. Ve své promluvě k 50. výročí založení synody biskupů v roce 2015 řekl: „Cesta synodality je cestou, kterou Bůh očekává od církve třetího tisíciletí.“ a od každého z nás. Synodalita znamená, že církev je na cestě a že všichni její členové, nejenom biskupové, ale i kněží, řeholníci, laici a všichni pokřtění jsou povoláni sdílet své dary, zkušenosti a názory pro společné dobro a tak právě být spoluúčastni na budování Božího království už zde na zemi. Toto si uvědomujme za chvíli, v závěru naší bohoslužby, našeho díkuvzdání Bohu, kdy budeme Obnovovat zasvěcení lidstva Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Je to úkon spojený s prosbou o Jeho ochranu a vedení celého světa. Aby se pro všechna pozemská království stalo to Kristovo, vzorem důvěry v Boží milosrdenství a spolehnutí se na Jeho Lásku v době krizí, které prožíváme. Aby i nás toto zasvěcení vedlo k zamyšlení se nad svým životem a tím jak být opravdový služebníkem ve službách Krista Krále, tak aby církev byla věrohodná okolnímu světu v hlásání, že Kristus Král není jeho nepřítel, ale je jeho Spasitel, stejně jako je i naším. Amen