Dnešní 1. nedělí adventní vstupujeme do nového liturgického roku, který uspořádává bohoslužby a slavení liturgických událostí, tak aby Kristovo velikonoční tajemství, tedy Jeho smrt a vzkříšení, byly v jeho středu. A tak jako pokaždé od 4. století, tak i dnes, se nacházíme na začátku všech těchto událostí. Advent pochází z latinského slova “adventus”, což znamená příchod a je dobou očekávání a radostiplné naděje, kdy můžeme volat “‘Marana tha!’ neboli Přijď, Pane Ježíši!”, abychom v tichu a usebranosti mohli uslyšet Pánovu odpověď: “Ano přidu brzy.” A každý, kdo ji zaslechne, tak i skrze dnešní liturgické texty dokáže pochopit, jak je ta Ježíšova odpověď tak důležitá pro naše životy. Protože ten, kdo neslyší tuto odpověď ve svém srdci, je plný úzkosti člověka, který nic neočekává, protože ta úzkost v našem srdci je místo, kde chybí Bůh, je místem kde už není žádná naděje.
Naděje, je s vírou a láskou jednou ze tří základních ctností křesťanského života, které nás spojují s Bohem a vedou k věčnému životu. Naděje má klíčovou roli v duchovním životě, protože je zdrojem síly v těžkostech a pohledem upřeným na budoucí plnost společenství s Bohem. Podle KKC, je ctností, skrze kterou toužíme po nebeském království a věčném životě, jako po našem štěstí.
A tak právě dnes, na 1. neděli Adventní, nám slovo naděje tak rezonuje v liturgii. V prvním čtení nám prorok Jeremiáš zvěstuje naději ve slibu, který dal Bůh nejenom Izraelovu a Judovu domu, ale i celému světu. Že Bůh je ve svých slibech věrný, že přijde v osobě Ježíše Krista zachránit každého z nás. Období adventu nemůžeme chápat jen jako přípravu na Vánoce, jako připomínku prvního příchodu Boha na zemi v zrozeném Betlémském dítěti, ale i jako pohled k Jeho druhému příchodu, jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu. Ten text nemá v nás vyvolávat strach a hrůzu, ale naději v příchod Kristova království, ve kterém dojde k naplnění Božího plánu spásy. Co je důležité si uvědomit je, že mezi těmito dvěma Kristovými příchody, se právě odehrává naše lidské bytí, stejné nebo podobné tomu, jak o něm píše apoštol Pavel Soluňanům. Ale i dnešní úryvek evangelia, se netýká jenom konce věků, ale právě přítomnosti ve které jako lidé žijeme.
Protože Bůh je ten, který neustále přichází do tohoto světa, do našich životů. A to nejenom v okamžiku našeho početí, ale i skrze působení Ducha během života a i v okamžiku naši smrti, kdy “uvidíme Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou”. Co jsme dnes zaslechli v evangeliu, není tedy jenom popisem konce světa, ale je také popisem toho, co prožíváme jako lidé každý den, každou minutu svého pozemského bytí. A abychom dokázali pochopit význam dnešních Ježíšových slov, zaměřme svou pozornost na větu: “Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.”
Plný význam a dosah této věty jsem si dokázal uvědomit, až když jsem zavítal do krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze, která je součástí Národního památníku hrdinů heydrichiády. Tam se 21 nocí ukrývalo sedm parašutistů po atentátu na Reinharda Heydricha, kteří zde 18. června 1942 svedli svůj závěrečný boj. Poslední jejich slova byly odpovědí na výzvu jejich druha, zrádce Karla Čurdy, který do krypty volal: „Kamarádi, vzdejte se! Nic se vám nestane!“ Parašutisté zareagovali palbou a na další výzvy odpovídali: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“. Myslím, že není v naši novodobé historii asi známější příklad hrdinství a stejné nebo ještě větší hrdinství dnes můžeme vidět na Ukrajině, která tak statečně bojuje za svou svobodu.
Můžu říci, že mě tento zážitek, tam v podzemí pražského kostela, velmi zásadně ovlivnil v chápání toho, co jsme dnes slyšeli. Protože je nutné svůj život nevidět jenom pozemskýma očima, ale očima Toho, v koho věříme. Že naše víra musí být vyznávána nejenom ústy, ale především reálným životem zde na zemi. Že to Kristovo: “Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.” nemůže být jenom frází, kterou slyšíme párkrát během liturgického roku. Ale musí být nadějí, která nám umožní se napřímit a pozvednout hlavu směrem k Bohu. Jak lehce se napíše nebo vyřkne, ale jak to dokázat reálně žít, když v dnešní velmi neklidné době kolem sebe přestáváme slyšet větu “Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!”, ale stále častěji jakoby slyšíme ze všech stran hlas Ďábla, který se snaží ovládnout náš svět hlasem zrádce a zbabělce Čurdy, kdy nám falešně našeptává: “Vzdejte se naděje, nepomáhejte Ukrajině se bránit, nebo všichni zemřete. Vzdejte se pomoci uprchlíkům, budete mít bídu. Vzdejte se svého života ve stáří, v nemoci, budete mít jenom bolest a utrpení, Vzdejte se naděje v Lásku, milujte jenom sebe, jinak ponesete Kříž. Vzdejte se naděje v Pravdu, protože ji neunesete. Vzdejte své odvahy se napřímit a zvednout hlavu, tam nahoře v Oblaku stejně nikdo nepřijde.”
Právě proto, abychom nikdy nevzdali svou naději, tak Ježíš vyslovuje to, co dnes zaznělo v úryvku evangelia. On jako Bůh i Člověk zná naše lidské úzkosti. Rozumí tomu a ví, jak často prožíváme to, že se náš hvězdný svět chvěje. A on se přece chvěje každý den, aniž bychom si to uvědomovali. Proto je tak důležitá naděje ve vykoupení, kterou jako křesťané máme. A to nejenom pro nás, ale i pro celý svět. Ona je jako plachta, která loď tohoto světa pohání dopředu. To je ta pravá síla, která způsobila, že se poselství evangelia rozšířilo do všech končin světa a radikálně změnilo celý svět, i když můžeme mít kolikrát pocit, že ta plachta v našem západním světě je děravá a roztrhaná. Proto tady a teď, každý sám za sebe, si odpovězme na otázky: Jsme vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by nás vyslýchal o naději, kterou máme? Koho vidí naše okolí, když se náš hvězdný svět chvěje? Hrdinu nebo zbabělce? Kam máme upřené své oči, když prožíváme těžké chvíle ve svém životě? Díváme se do země, nebo k Nebi, když cítíme bolest ze ztráty svých nejbližších, strach z nemocí, z uprchlíků, z pandemie, z neúspěchu, z nelásky, ze ztráty zaměstnání, ze strachu o budoucnost, z možné války, která je už tak neskutečně blízko? A máme odvahu v každé úzkosti, jako parašutisté v kryptě vykřiknout směrem k Ďáblu větu „Jsme Kristovi! Nikdy se nevzdáme, slyšíš? Nikdy!“?
A tak Vám v závěru sestry a bratři přeji, abychom se nikdy nestali kořistí beznaděje, ale abychom i v těch nejtěžších chvílích našeho života měli odvahu stát vzpřímeně a se zdviženou hlavou. Stejně jako jáhen Štěpán, když ho kamenovali, stejně jako Kristovi mučedníci a stejně jako mnozí hrdinové, kteří položili život za naši zemi. Protože jen náš pohled upřený k nebi, může uvidět Pán života a tak dokáže každého vyrvat z moci smrti. Abychom mohli svobodně žít jako nový člověk, který je schopen milovat stejně, jak nás miluje Ježíš. Odvaha milovat do krajnosti, to je ta jediná opravdová naděje, jak můžeme před Bohem obstát. Amen