Nacházíme se v neděli 5. týdne liturgického mezidobí a vstupní modlitba nám ukazuje linku, která se bude texty dnešních čtení prolínat. Tou linkou je něco, co je v životě každého člověka, nejenom věřícího, tím nejdůležitějším. Tím je být povolán ke službě Bohu a bližním. A to jak odpovíme, je určující pro to, jestli se staneme těmi, kým nás Bůh chce mít.
Tou linkou, tím motivem je slovo milost, které je pro lidský život tak zásadní. Protože bez Boží milosti, je každé lidské konání předurčeno k neúspěchu. A to i přesto, že na první pohled se nám to nemusí kolikrát zdát. Jak tedy chápat to, co je to Boží milost? Uvědomujeme si, jak velmi často o ní mluvíme my veřící? V Bibli je řecké slovo “charis”, neboli milost, použito nesčetněkrát. Jenom v listech apoštola Pavla více jak 100x. I proto je v křesťanské teologii jedním ze základních pojmů. V obecné rovině znamená nezasloužený Boží dar, který člověku umožňuje žít v Boží přítomnosti a dosáhnout spásy. Co je tedy reálně obsahem onoho daru? Termínu “dosáhnutí spásy” asi snad víceméně všichni rozumíme. Je tím absolutním darem a znamená být zachráněn od věčné smrti a mít nekonečný život s Bohem. Ano, to by mělo být cílem každého člověka, protože jenom skrze Boha, můžeme naleznout pro náš život smysl. Boží milost tedy vychází z Boha samotného, z jeho lásky, milosrdenství a vůle zachránit člověka. A největším projevem této milosti je Ježíš Kristus, skrze něhož jsme přijati za Boží děti. Bůh tedy chce, aby všichni lidé byli spaseni. Proto Kristova oběť na kříži má univerzální hodnotu. Boží milost tedy není omezena jen na vyvolené, ale je nabízena každému. Bůh nabízí milost i těm, kdo o Kristu nikdy neslyšeli, ale hledají pravdu a konají dobro podle svého svědomí a to i těm kdo nepatří viditelně do Církve. V knize Zjevení je psáno „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu“. Ale narozdíl od kalvínského učení, milost není neodolatelná, tzn člověk má svobodnou vůli ji přijmout, nebo odmítnout. Kdo záměrně odmítne Boží milost, uzavírá sám sebe před spásou. Proto, abychom tedy mohli dosáhnout spásy, je pro každého zde na zemi důležité žít v milosti Boží přítomnosti. Protože milost není jen něco, co Bůh dává „zvenčí“, ale také vnitřní působení Boha v člověku – skrze Ducha Svatého, svátosti a Boží Slovo.
Když si poslechneme první čtení, tak si můžeme uvědomit, že to, co prožíval prorok Izaiáš, není naší době vůbec vzdálené. Věřím, že nejenom v mém životě, ale i ve Vašich životech přichází chvíle, kdy se zamýšlíme, jak naplnit smysl svého života. Jenom člověk, jako jediný z tvorů, si plně uvědomuje konečnost své pozemské existence. Tato konečnost dává lidskému životu naléhavost, neboť připomíná omezený čas člověka na světě a tím vytváří základní impulz k autentickému bytí. Právě v těchto chvílích může nejvíce cítit to vnitřní působení Boha v člověku. Můžeme cítit ten jeho nezasloužený dar milosti, stát se nástrojem v Jeho rukách. To je to Jeho našemu rozumu nepochopitelné volání, které v naší duši probouzí touhu po tom, o čem si kolikrát neodvažujeme ani pomyslet. To, o čem si myslíme že si nezasloužíme, že na to nemáme lidské síly, ani předpoklady. To je Jeho volání být zde na zemi obrazem Božím, ke kterému jsme byli Bohem stvořeni. A je vcelku pochopitelné, že máme kolikrát strach odpovědět na toto Volání. Jsme lidé a v naší přirozenosti je zakořeněný strach z nepoznaného. Proto přišel Bůh na zemi, aby se skrze Ježíše Krista stal tím rozžhaveným kamenem, který když se opravdově dotkne nejenom našich rtů, ale hlavně našeho srdce, tak nám dal sílu překonat svůj sobecký strach a omezení a na otázku „Koho mám poslat, kdo nám půjde?” říci „Zde jsem, mne pošli!“.
Tak jako v době proroka Izaiáše, tak i v čase pozemského Ježíše, tak i dnes, se příběh evangelia neustále odehrává. Bůh nás povolává a posílá stejně jako Šimona, Jakuba a Jana do tohoto světa, abychom svým životem a svědectvím svědčili o naší naději, o milosti, které se nám dostalo. Že můžeme volat Abba Otče a skrze přijetí Kristova kříže mít odvahu, aby to bylo slyšet i v tomto světě.
Nevím, jestli to, co teď řeknu, by mělo zaznívat od ambónu, protože je to velmi osobní. Možná někdo ví nebo neví, ale strávil jsem celý měsíc leden na kurzu základní vojenské přípravy. Vzhledem k tomu všemu, jak je nám válka na Ukrajině tak nebezpečně blízká, rozhodl jsem se, že bych chtěl sloužit jako voják v aktivní záloze naší armády. Jistě pro mnohé, i pro mě rozumem nepochopitelný krok a asi vcelku oprávněně. Když jste v četě i s klukama a holkami, jejich tátové jsou o více jak 10 mladší než vy, když jste jeden z mála, a to i mezi aktivními vojáky, který ještě zažil komunistickou vojnu, když si každé ráno uvědomujte na svém těle svůj věk, tak je opravdu nepochopitelné nejenom pro okolí, ale i pro mě samého, proč jsem se tam vydal. Ale jak jsem posléze zjistil, ne tak pro Boha. On má vždy svůj dokonalý plán. Jedině On ví, že v naší slabosti je Jeho síla. Když jsme slabí, jsme otevřenější pro Jeho moc. Bez slabosti bychom spoléhali jen na sebe a ne na Něho. Apoštol Pavel v listu do Korintu píše „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“. A tak díky Bohu, přímluvám patrona naší farnosti sv. Mořice a panny Marie Bolestné a díky modlitbě vás všech, kteří jste za mě prosili, jsem první část zvládnul. A poslední den před odjezdem, na nástupu roty, jsem požádal velitele o svolení udělit své rotě požehnání. A když na závěr požehnání z celé roty zazněl hromovým vojenským hlasem Amen, tak jsem konečně pochopil, proč tam jsem. Bůh nás opravdu posílá do toho světa tam, kde je nejvíce potřeba. Kde více je to asi potřeba, než aby On byl přítomen i tam, kde muži a ženy ve službě vlasti jsou připraveni nasadit i vlastní život. Být jedním z nich, to byl pro mě velmi silný dotek Boží přítomnosti. Tu větu, kterou jsem při odjezdu slyšel od mých bratrů a sester ve zbrani: “až do teď jsem si myslel, že jsem ateista, ale začal jsem pochybovat”, tak ta mi bude v uších znít až do konce života.
A tak Vám bratři a sestry ve víře, přeji mít odvahu se spolehnout na Boží milost a Boží vedení a mít odvahu stejnou jako měla panna Maria, když řekla své Fiat. Nenechme se odradit tím, že lidským pohledem se to, k čemu jsme povoláni, může zdát absurdní a nepochopitelné. Pokud v srdci cítíme, že to volání, je voláním Boha ke službě našim bližním, ať už v jakékoliv podobě, tak mějme neochvějnou jistotu, že to v čem jsme slabí, neschopní a omezení, tak v tom bude větší Boží milost, která tyto naše lidské nedostatky vrchovatě nahradí. To si můžeme za chvíli uvědomit v setkání s Ježíšem Kristem ve svátosti eucharistie, skrze kterou nám Bůh dává svou milost, posvěcuje nás a posiluje naši víru a zavazuje k lásce a jednotě, nejenom s ostatními členy církve, ale i s každým člověkem. Přece mít naději a dokázat o ní svědčit je úžasné. Amen