Nacházíme se na konci velikonočního oktávu, na neděli Božího milosrdenství, kdy nám doufám v srdcích stále zní 24. verš Žl.118 ze Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně : ”Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!”. Ta radost toho dne, má v lidských dějinách naprosto zásadní význam, protože Bůh v něm dokonal své dílo Spásy. Bůh ukázal svou moc a věrnost, aby skrze Kristovu oběť na kříži byla poražena smrt a tak jsme získali naději, která nám jednou pro vždy otevírá cesta ke spáse. Naději pochopit, že žádná lidská temnota není tak hluboká, aby Bůh do ní nemohl vnést světlo. A dnešní liturgické texty nám o tomto vydávají svědectví, které bylo zaznamenáno právě v prvotní církvi, v době nám tak vzdálené, ale přitom svým významem tak blízké a aktuální.
Apoštol Tomáš, často nazývaný nevěřící Tomáš, je totiž přesným obrazem mnoha křesťanů dnešní doby – a možná i nás samotných, možná každého člověka, který hledá Pravdu a smysl svého života. Mezi 12-ti Ježíšovými apoštoly, vystupuje jako realista, stejně jako člověk našeho 21. století, který touží po jasných důkazech. V záplavě vědecko technického pokroku je to pochopitelné. Kdo z nás by se přece nechtěl fyzicky dotknout živého Boha a mít osobní zkušenost a ne se jenom spoléhat na slova druhých? Ale jsme Tomášovi podobní i v jeho odvaze? On nemá strach vyjít ven, neschovává se před židy za zavřenými dveřmi, jako ostatní apoštolové. Již dříve projevil svou odvah společně s Kristem zemřít, když umřel Lazar. Přesto všechno jeho odvaze něco chybí. I když se nebojí smrti, bojí se mít odvahu svým srdcem uvěřit bez důkazů ve vzkříšení. Ale protože je schopen hluboké pokory a oddanosti, nakonec skrze rány Vzkříšeného, dostane víru do srdce a opravdově hlásat evangelium a následovat Ho až na smrt.
Celý dnešní úryvek evangelia nám tedy ukazuje, že opravdovou křesťanskou víru není možné založit na faktech, ale kvádrem nárožním víry musí být důvěra v boží zjevení v osobě Ježíše Krista. Ale proč vlastně Bůh tomu tak chce? Proč zaznívá z úst Vzkříšeného věta „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“? Přece Bůh, kdyby chtěl, tak by nám i dnes mohl stejně jako Tomášovi, poskytnout nezvratný důkaz své existence? Ale i když si to nechceme připustit a bytostně toužíme po takovém důkazu, právě takový důkaz by zredukoval víru na vědění a tím by ji zabil. Víra totiž není jen souhlas s tím, že máme jistotu, že se něco stalo, ale je to osobní vztah s Bohem, odevzdání se mu, ve kterém se promění naše srdce. Vědění by nám vzalo svobodu volby se rozhodnout pro Boha. Bez svobody volby, by víra nebyla vírou, ale logickým důsledkem. A skrze úryvek dnešního evangelia je patrné, že Bůh zjevně dává dostatek světla pro toho, kdo hledá, ale i dostatek tmy pro toho, kdo se chce skrýt. Bůh jde tedy neochvějně cestou lásky, vztahu a svobody, aby „víra bez důkazů“ dokázala přetvořit naše srdce a nejen přesvědčit rozum. Co tedy nabídnout nevěřícím Tomášům dnešní moderní doby?
Blaise Pascal francouzský matematik, fyzik, spisovatel, teolog a náboženský filozof 17. století se snažil vyjádřit co znamená rozumové uchopení víry. Formuluje něco jako „sázku na Boha“. V podstatě říká: “Vzhledem k tomu, že nemáme absolutní důkazy pro, ani proti existenci Boha, je rozumnější vsadit na to, že Bůh existuje. Protože pokud Věříš v Boha a On existuje, máš nekonečný zisk ve věčném životě. Ale pokud by neexistoval, tak jen něco málo „ztratíš“ ze svého lidského času, a pohodlí. Racionálně vzato, věřit v Boha se vyplatí, protože potenciální zisk pro věčnost je nekonečný, zatímco ztráta je mrazivě konečná a to odloučení od Boží Lásky. Jenomže vsadit si, to není opravdová víra a Pascal to věděl, že čistá argumentace nestačí. Tak jako nemohlo Tomášovi stačit dotknout se ran Krista pro to, aby vyslovit větu: ”Pán můj, Bůh můj!”.
Proto Søren Kierkegaard, dánský filozof 19. století se snažil otázku rozumu a víry posunout dál. Pro něj se víra stala existenciální volbou, ne racionálním kalkulem, jak se nám může zdát u apoštola Tomáše. Existenciální volba je moment, kdy se člověk vědomě postaví k vlastní svobodě a odpovědnosti, kdy neutíká před pravdou o sobě, ale přijímá ji – a tím se stává autentickým člověkem, který svobodně jedná. Kierkegaard říká, že: Bůh je „kvalitativně odlišný“ od nás. Nelze ho poznat skrze logiku. Proto opravdová víra nezačíná tam, kde máme vše vysvětlené, ale tam, kde nám přestanou stačit naše vlastní jistoty, kde už rozum nestačí – a ty se musíš rozhodnout, jestli důvěřuješ. Je to jako stát na okraji propasti a věřit, že když vykročíš do prázdna, že je tam někdo, kdo tě zachytí, i když ho nevidíš. „Víra začíná tam, kde jsi ochoten důvěřovat lásce.“ Pascal zve hledající Boha ke startu: „Zkus to. Začni věřit.“ Kierkegaard nás ale zve k něčemu daleko hlubšímu a niternějšímu: „Skoč. Oddej se. Důvěřuj.“ Nebojme se, že víra je slepá důvěra. Je to rozhodnutí srdce hledat a poznávat Boha – nejen jako teorii, ale jako osobní skutečnost.
Jak ale správně naplnit rozhodnutí srdce hledat a poznávat Boha? Jistě by se našly teologické traktáty, ale pro mě to asi nejpoetičtěji stvárnil Saint Exupéryho v rozhovoru lišky a Malého prince v jeho stejnojmenné knize, v úryvku, kde liška mluví o přátelství, důvěře, srdci a smyslu vztahu těmito slovy: Liška říká: „Tady je mé tajemství. Je úplně jednoduché: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ — „Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval Malý princ, aby si to zapamatoval. — „Lidé už na tuto pravdu zapomněli,“ řekla liška. — „Ale ty na ni nezapomeň.“ — „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.
Zde se dostáváme ke skutečnému významu dnešního úryvku evangelia. Oči vidí jen vnější vzhled – ale láska, přátelství, věrnost, oběť… to všechno musíme cítit a žít, ne jen chápat. Naše oči jsou smysly rozumu, ale víra vyžaduje nejen vědět, ale milovat a důvěřovat – to je to skutečně důležité. Láska a vztah, které jsou základem naší víry, vznikají z času, který věnujeme Bohu a bližním. Ano stáváme se před Bohem zodpovědnými za svůj život a jak s ním naložíme. Jak výstižné, jak hluboké a jak pro každého z nás stále aktuální.
A tak v závěru Vám, sestry a bratři a také sobě přeji, neztrácet dar dívat se srdcem. Jistě, pohled rozumu je v jistých situacích také důležitý, ale to není to, k čemu by nás měla dnešní liturgie motivovat. Je to motivace k odvaze hledat Vzkříšeného celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. On je přece ukryt tam, co je našim očím neviditelné. V našem soucitu, štědrostí, lásce, milosrdenství, v naší pomoci druhým. Ne v sobeckém strachu sám o sebe. Každý z nás tady a teď, si může v tichosti sám pro sebe odpovědět, jestli správně vidí to, co se děje kolem nás: válku na Ukrajině, uprchlíky, odlišné, vyloučené, ubohé a trpící. To je ta příležitost nejenom dnešní neděle, ale i každého dne udělat onen krok do neznáma, a vsadit vše, celý svůj život, na jednu kartu Boží lásky a milosrdenství. Pokud Bohu dáme svou absolutní důvěru, nemůžeme nikdy prohrát. Stejně jako nám to ukázal papež František ve svém pontifikátu. A to je přece pro každého z nás tak úžasné. Amen.