Nacházíme se dnes ve 3. neděli velikonoční a dnešní úryvek z 21. kapitoly Janova evangelia bychom mohli nazvat epilogem tohoto evangelia. Janovo evangelium začíná prologem, kde je nám Ježíš představen jako Slovo, které se stalo tělem. Tělem, stejným jako máme i my obyčejní lidé. Tělo, které se stalo Adamovým pádem smrtelným, ale které Bůh Otec proměnil díky Kristově oběti v tělo Vzkříšené a Oslavené.
A i když Janovo evangelium bylo dokonale ukončeno už v 20. kapitole, Duch svatý svatopiscům v prvotní církvi vnuknul myšlenku zachytit i to, co následovalo a bude pokračovat až do konce dějin. Slova “Miluješ mě?”, která zazněla z úst Vzkříšeného, jsou totiž nejenom principem celého Janova evangelia, ale i principem a smyslem života každého z nás. Ta slova, jsou jako vlna, kterou Ježíš uvedl do pohybu a ta zasáhla nejenom jeho učedníky, ale i každého člověka, skrze působení božího Ducha, který oživuje celý svět.
A tak církev zrozena o letnicích a její působení v lidských dějinách se i apoštolským svědectvím stává pátým evangeliem. Evangeliem neustále živým, jehož součástí je každý, kdo byl ve křtu povolán Kristem k hlásání radostné zvěsti. Protože křesťanství není neměnou, mrtvou ideologii, jak si možná falešně leckdo v církvi představuje, ale je nikdy nekončícím dynamickým proudem Boží lásky. Je to neustálé hledání Pravdy, její reinterpretace a aktualizace pro každou dobu tak, jak se to snažil v rámci svého pontifikátu uskutečňovat zesnulý papež František. Podobně jako když apoštol Pavel píše do Korintu ve svém 2. listu: “Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí.”. Ano, co je napsáno v našem srdci, to určuje naše skutky zde na zemi, kterých důležitou ingrediencí je právě věta „Více je třeba poslouchat Boha než lidi.”, kterou jsme dnes slyšeli v 1. čtení. Věta, které nejenom tento svět, které i my křesťané jakoby pomalu přestáváme rozumět. Jak ji tedy uchopit v našich životech?
Pro pochopení trochu teorie. Slovo poslouchat je úzce spojeno se slovem poslušnost. Označuje trvalý postoj: vnitřní ochotu slyšet – chápat – přijmout – vykonat. Katechismus katolické církve definuje poslušnost jako ctnost, kterou svobodně podřizuji svou vůli autoritě, protože uznávám, že ta autorita jedná ve shodě s pravdou, řádem a dobrem, a že tím sloužím Bohu, bližnímu a vlastnímu posvěcení. Je důležité si ale uvědomit, že to není slepá podřízenost, ale rozumné a svobodné rozhodnutí následovat dobro a řád. Musí být vždy motivováno láskou, důvěrou, často i pokorou a ne sobectvím nebo strachem. I když jsme hříšní a slabí lidé, tak pro každou naši lidskou poslušnost by měl být nejvyšším vzorem osoba Ježíše Krista, protože On byl poslušný „až k smrti, a to smrti na kříži“. Ale asi každý z nás cítí že, to co jsme slyšeli, je možná teologické správné a trochu lidsky neuchopitelné. Jak to tedy správně uchopit a prakticky naplnit v našich životech?
My, jako věřící si asi můžeme prakticky představit několik podob poslušnosti, skrze sliby, který známe. Známe řeholní sliby, kněžské a jáhenské sliby svému diecéznímu biskupovi a jeho nástupcům, sliby v zasvěceném lacikém životě nebo nepřímo ve svátosti manželství.
A co v našem běžném životě? Musíme si uvědomit, že obecně v křesťanském životě, jsme každý volán k poslušnosti víry, i když neskládáme žádný formální slib. Zde hraje zásadní roli svědomí, protože pravá poslušnost víry nikdy nesmí být v rozporu se správně formovaným svědomím. Svědomí je nejskrytější jádro a svatyně každého člověka, kde je jen on sám s Bohem, jehož hlas v něm zní. Takové svědomí dokáže rozpoznávat, co je dobré a co zlé, a je vodítkem pro to, co máme konat. Pokud tomu tak neni, tak z poslušnosti bez svědomí, se stává fanatismus a ze svědomí bez poslušnosti je individualismus. Jistě každý by našel spoustu příkladů, jak je nebezpečné a destruktivní, pokud neni svědomí a poslušnost v rovnováze. Sam na sobě to pociťuji každý den, jak je nesnadné hledat právě tuto rovnováhu.
Bude to možná úsměvné, ale abych demostroval to hledání, tak se mi vybavila jedna epizoda z amerického kresleného seriálu, který je v katolické církvi na pomyslném indexu. Podle mě ne zcela právem. Tam zaznívá ústy Jiřího Lábuse věta: “Nechtěj, abych si musela vybrat mezi Bohem a tebou. Nikdy nemůžeš vyhrát.” To řekla Marge Simpsonová, svému manželovi Homerovi, když nabádal své děti Lizu a Barta, aby nešli jako on v neděli na mši do kostela a prožili tak nejlepší den svého života.
Nevím jak vy sestry a bratři, ale cítím, že ta věta je naprosto zásadní pro každé člověka, nejenom věřícího. Rozhodnutí se pro Boha, neboli Pravdu, by nemělo být jenom nějakým našim vnitřním skrytým postojem, ale musí být patrno ve všem, co konáme. V každé životní roli, kterou máme, musí být jasné, a to i našim nejbližším, že je tu Někdo, koho máme před nimi na prvním místě. Vybrat si Boha tedy znamená, mít odvahu hlásat Pravdu svým životem, i když to může být velmi nesnadné a bolestné. To je ta cesta s Ježíšovým křížem, cesta Lásky člověka k Bohu, člověka k člověku. Cesta, která je nejenom pro Petra, ale i pro každého z nás, odpovědí na Ježíšovu otázku: “Miluješ mě?”. Toto by asi mohlo být tím opravdovým epilogem 5. evangelia, které může psát každý z nás.
A tak Vám sestry a bratři i sám sobě přeji mít odvahu dokázat být poslušný Bohu. Naše poslušnost může mít spoustu podob a kolikrát to nebude pro nás, pohledem toho světa, ten nejlepší den našeho života. Ale pokud v každém našem konání budeme slyšet stejnou Petrovu odpověď na otázku Vzkříšeného, tak tím nejlepším dnem našeho života, jistě bude ten den poslední. Den, kdy spočineme v náručí našeho Spasitele. A to je přeci úžasné. Amen.