V dnešním evangeliu nám evangelista Lukáš zaznamenává příběh, který svým obsahem vůbec není starý dva tisíce let, ale je příběhem velmi aktuálním. Je to příběh, kterému dobře rozumíme, protože se odehrává i dnes, v naší blízkosti, někdy i v našich rodinách.
Někdo by se mohl ptát, proč se Ježíš vlastně nepostavil na stranu onoho člověka, který ho žádá, aby rozhodl spor o dědictví. Můžeme se oprávněně ptát, zda není Jeho odpověď „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ jen alibistickou snahou vyhnout se konfliktu? Taková interpretace by ale byla velkým nepochopením božího zjevení v osobě Ježíše Krista. On nepřichází, aby dával lidem za pravdu v jejich malicherných sporech, ale aby ukázal, co je Pravda a co je smyslem lidského života. Neřeší majetkové záležitosti, ale ukazuje kořeny zla, které do nás mohou pevně zarůst. Těmi kořeny zla z dnešního evangelia jsou závist, pocit křivdy a především chamtivost, na kterou dnes zaměříme svou pozornost.
Filozofie definuje chamtivost jako narušení přirozené rovnováhy člověka – jako formu vnitřního poškození duše, která ničí schopnost žít v harmonii sám se sebou i s druhými. Moderní filozofie a psychologie ji vidí jako jednu z příčin existenciálního strachu: člověk hromadí, protože se bojí prázdnoty, nejistoty a smrti.
U člověka 21. století, který tolik touží po individualismu, se chamtivost také projevuje jako nedostatek vztahu k druhému, kdy nejzřetelněji to vidíme v dnešní krizi rodiny, od neochoty zakládat rodiny a mít děti, až po neschopnost žít v trvalém vztahu nebo pečovat o staré a nemocné.
Katechismus katolické církve řadí chamtivost mezi sedm hlavních hříchů. Někdo by mohl namítnout: co je špatného na touze vlastnit? Jaký hřích? Ano, vlastnictví je přirozenou součástí lidského života i společnosti – i sociální učení církve to potvrzuje. Ale církev zároveň učí, že vlastnictví je vždy spojeno s odpovědností. Papež František ve své encyklice ‘Laudato si’ připomíná, že vlastnictví je odpovědností za stvoření, protože „všechno je dar“, proto člověk tedy nesmí nakládat s věcmi, jako by mu patřily. Pokud se tímto neřídíme, pak se právě z touhy vlastnit stává chamtivost, jejíž příčinou je duchovní dezorientace. Člověk tak dává věcem absolutní hodnotu, která patří pouze Bohu a věci nakonec začnou vlastnit jeho. Takový člověk zapomene, že vlastnit není cíl, ale prostředek ke službě druhým. Ježíš to vyjadřuje jasně: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům – Bohu a majetku.“ nebo „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Chamtivost se tak stává duchovním otroctvím, zatímco evangelijní chudoba je svoboda srdce, které umí přijímat i dávat.
Proto nás Boží Syn varuje před neukojitelnou touhou vlastnit – peníze, moc, uznání – a spoléhat na ně jako na zdroj jistoty. Chamtivost je zrádná a těžko rozpoznatelná, protože se často maskuje jako píle, odpovědnost či zajištění rodiny. Místo toho, aby člověk řekl: „Hodně se mi urodilo, jsem zabezpečen a mohu se rozdělit,“ říká: „Postavím větší stodoly, abych měl víc.“ Papež František také říká, že chamtivost není nemocí peněženky, ale nemocí srdce a jediným opravdovým lékem je štědrost, jako znak naší víry, že Bůh se o nás postará. Abraham neměl jistoty tohoto světa, a přece důvěřoval, že Bůh je věrný. Ježíš nás učí totéž: pravá jistota není v tom, co máme, ale v tom, komu patříme.
A pokud pochopíme, komu patříme, pak i my nalezneme odpověď na otázku: „Co tedy mám dělat? Jak si zajistit svůj život?“ Ježíš v podobenství ukazuje, jak snadno podlehneme bláhové představě, že se zabezpečíme pozemskými věcmi. Kolik lidí hledá „věčný život“ v zážitcích, bohatství či rozkoši – aby zapomněli na strach ze smrti. Ale smrti nelze uniknout. Každý musí projít její branou. A tehdy se ukáže, že skutečné bohatství je to, co jsme darovali. Arcibiskup Antonín Cyril Stojan, jehož jméno je spjato i s naší farností, měl své životní krédo: „Mám, co jsem dal druhým.“ To je pravá odpověď i pro onoho muže z dnešního evangelia. A také pro nás. Umět říct: „Bratře, jestli tě můj podíl učiní šťastným, vezmi si ho. Ty jsi mi cennější než jakýkoliv majetek.“ Tak odpovídá ten, kdo chce být bohatý před Bohem, protože v srdci cítí ten nekonečný dar Boží lásky a milosrdenství, které nás uschopňují darovat vše, co máme, i těm, kdo si to našima očima nezaslouží. A když tak rozdáme celý svůj život, všechno, co máme, pak už nebudeme potřebovat pozemské stodoly. Protože nám zůstane jen to důležité, to, co bude uloženo v Božích stodolách pro život věčný. A to je přece úžasné. Amen.