Nevím sestry a bratři, jestli vás někdy napadla otázka, jaké povahy byl Ježíš ve své lidské přirozenosti? Mně se tato otázka vždy vybaví, když v evangeliu zazní některá z jeho „tvrdých řečí“, jako dnes, kdy říká: „Toto pokolení, je pokolení zlé.“ Pro moderní psychologii by Ježíš byl asi osobností, kterou nelze jednoduše zařadit do jedné kategorie. Ale evangelia, tradice i teologie nám dávají poměrně jasný obraz o tom, kdo byl a je.
Podle definice chalcedonského koncilu (451) je Ježíš Kristus pravý Bůh a pravý člověk, jedna osoba ve dvou přirozenostech, nesmíšených a nerozdělených. Měl plnou lidskou psychologii – emoce, vůli, intelekt i temperament – ale jeho lidská vůle byla dokonale sjednocená s vůlí Boží. Ježíš je silný, protože se nebojí říkat pravdu. Je jemný, protože léčí, odpouští a zastává se slabých. Je pokorný, protože neprosazuje sebe, ale vůli Otce. Je radostný, umí se těšit s druhými. Je soucitný a sdílí bolest trpících. Je věrný až do konce.
To všechno můžeme v menší či větší míře pozorovat i u lidí tohoto světě. Ale to, co jeho lidství od našeho zásadně odlišuje, je neporušenost hříchem. Proto v něm není nic lidsky negativního. Žádný strach, žárlivost, pýcha, sobectví, sebelítost ani cynismus – ani necitlivá chladnost či vypočítavost. On je dokonale Boží. V něm vidíme, k čemu jsme stvořeni: být pravdiví, svobodní, milující, otevření Bohu i druhým.
Ale to podstatné pro dnešní evangelium je jeden z povahových rysů nás lidí, proti kterému Boží syn vystupuje slovy o zlém pokolení. Tím je náš cynismus, v dnešní době tak hojný ve všech oblastech lidského života.
Řecké slovo kynismos, které je základem slova cynismus, pochází od filozofa Antisthena, žáka Sokrata. Původně znamenalo odmítnutí přetvářky a falešných hodnot, touhu žít jednoduše „v pravdě“. Ale v moderním světě se jeho význam posunul: už neznamená svobodu od falešných hodnot, ale pohrdání jakoukoliv hodnotou. Dnešní cynismus je obranný mechanismus moderního člověka. Kdo ztratí víru v pravdu, dobro, lásku a smysl života, začne se chránit ironií. Cynismus se stává brněním proti zklamání – protože kdo nevěří ničemu, nemůže být zklamán. Ale tím zároveň přichází o schopnost důvěřovat a milovat. Ničí vztahovou hloubku, která je podstatou lidství. Německý filozof Peter Sloterdijk to vystihl větou: „Moderní cynik ví, co dělá, a přesto to dělá.“ To znamená – rozpoznává zlo, ale nic s tím nedělá, protože nevěří, že by mohl něco změnit.
Proto dnešní svět tak často žije z gest, symbolů a marketingu, chce rychlé dojmy, „znamení úspěchu“, ne skutečnou změnu srdce nebo společnosti. Dnes mnozí političtí vůdci slyší hlas svědomí, hlas chudých, hlas pravdy, ale jednají podle kalkulu, nikoli podle morálních zásad. Zlé pokolení se pozná podle toho, že žije ze strachu – stejně jako lidé, kteří chtěli vidět znamení, protože se báli důvěřovat. Populisté (a nejen oni) tento strach živí: slibují jednoduchá řešení, staví falešné obrazy nepřítele. Místo víry a odpovědnosti pěstují atmosféru nedůvěry, rozdělení a úzkosti. Zlé pokolení není nějaký abstraktní pojem mimo nás, ale začíná v každém v nás tehdy, když přestaneme hledat pravdu, rezignujeme na svědomí, přestaneme věřit, že dobro má smysl. Proto ten Ježíšův výrok, který nám Lukáš zachytil.
Evangelista ho zařadil po pasážích, kde Ježíš uzdravuje posedlého a čelí obvinění, že jedná mocí Belzebuba. Zástupy žádají „znamení z nebe“, tedy zázračný důkaz jeho moci. Ježíš jejich postoj nazývá zlým, ne proto, že by zázraky byly špatné, ale protože žádají důkaz víry, místo aby víru sami projevili. Proto ta tvrdost slov, která ale není krutostí. Je pravdou, která bolí, protože uzdravuje. Ježíšova slova jsou ale tvrdá jen pro srdce, které se nechce měnit. Sv. Řehoř Veliký říká: „Evangelium je pro pokorné sladké, pro pyšné tvrdé.“ a ukazuje na duchovní postoj, který můžeme nazvat duchovním cynismem.
Duchovní cynismus tedy znamená vědět, co je správné, ale nejednat podle toho. Je to vnitřní slepota, když člověk nechce slyšet, nechce se obrátit, a používá i Boha či náboženství, aby ospravedlnil sám sebe. Je to obraz toho, kdo slyší evangelium, zná Boží slovo, ale nevěří, že by se mohlo něco skutečně změnit. Je to postoj srdce, které ztratilo naději, a proto se schovává za ironii skepticismu nebo chladného odstupu. Je to strach pustit se do osobního vztahu s Bohem, protože víra přestala být životem, ale stala se pouhou teorií. Cynik chce, aby Bůh prokázal, že existuje – ale i kdyby to udělal, cynik najde důvod to zpochybnit, aby nemusel riskovat víru. Riskovat víru ale přece neznamená hazardovat s rozumem, ale odvážit se lásky, která věří i tam, kde svět říká, že už to nemá smysl. A ten, kdo neriskuje víru, kdo přestane věřit, že Bůh proměňuje životy, tak se uzavírá Duchu svatému, který jedná nově a překvapivě. Papež František nazývá tento stav „duchovní Alzheimerovou nemocí“ — zapomněním na živého Boha. Říká: „Když se církev nebo věřící člověk uzavře do svých jistot a přestane očekávat překvapení Ducha, stává se starým, unaveným a cynickým.“ až se nakonec stane duchovně mrtvým pro život v Božím království.
A tak vám sestry a bratři přeji mít u sebe vždy po ruce evangelijní lék na tuto nemoc zapomnění. Takový, kterým je znamení Jonášovo – tedy kříž a vzkříšení. To je jediná opravdová odpověď na duchovní cynismus. Abychom nehledali, ale důvěřovali, že: “Tam, kde svět říká „všechno je ztraceno“, Bůh říká „tady začíná nový život“. Tam, kde člověk říká „nic už nemá smysl“, Bůh otevírá smysl v lásce. Duchovní cynismus se totiž uzdravuje tam, kde se člověk znovu setká s živým Kristem, ne s teorií o něm, ale s osobní zkušeností jeho lásky. Amen.