Na dnešní pondělí po 31. neděli v mezidobí můžeme v prvním čtení uslyšet větu, která nám otevírá celé Pavlovo poselství o Bohu. Ta věta, že “Dary milosti a povolání Boží jsou neodvolatelné” není pro apoštola Pavla jen tak nějakou teorií, ale jeho vlastní zkušeností, že: Bůh, který povolává, nebere své slovo zpět. Na pozadí odmítnutí Boží spásy Izraelity, ubezpečuje prvotní církev v Římě, že Bůh neodvolává své sliby, i když člověk zradil, jak si po vyhnání Židů za císaře Claudia mnozí mysleli. Ale Pavel ukazuje, že opak je pravdou, že Bůh Izrael neodmítl. Jeho láska není podmíněná naším výkonem. Není smlouvou, kterou lze vypovědět. Je to vztah, který má Boží podpis – a ten nikdy nevybledne.
Ale tento verš se však netýká jen Izraele, ale každého z nás. Každý člověk nese v sobě Boží dar, Boží povolání, Boží otisk. A to, co Bůh vložil do našeho života, nikdy nezmizí. Může to být kolikrát přikryté, zanedbané, zraněné, ale nikdy ne zrušené. Boží dary nejsou vratné. Bůh je nedává „na zkoušku“, aby si rozmyslel, zda je ponechá. Když Bůh někoho povolá, povolává navždy. A i když člověk selže, Bůh zůstává věrný. On nikdy neřekne: „Už tě nechci.“ Naopak: věrně čeká, až se člověk vrátí, aby jeho dar mohl znovu rozkvést. Protože Bůh nepřestává milovat, i když člověk ztratí víru. Bůh se neřídí lidskou logikou. My tak často lámeme hůl nad druhými, ale Bůh dává šanci vždy znovu. Jeho trpělivost není slabostí, ale je silou věrné lásky, která má čas. A právě to je smysl slova neodvolatelné: Bůh nepřestává být Bohem laskavým, milujícím a spasitelným. Neodvolává své dary, které jsme nezaslouženě dostali skrze Krista, protože by tím popřel sám sebe.
Ano, Bůh je v našich očích velkým a rozumem neuchopitelným tajemstvím. I pro Pavla. Verše o Boží štědrosti, moudrosti a jednání ho přivádějí k poznání, že Boha nelze “vysvětlit” – ale jen uctívat. Že Boží jednání nás přesahuje, a právě v tom je jeho velikost. Protože kdybychom Boha plně chápali, už by to nebyl Bůh. A tak se apoštol místo otázek sklání a děkuje: „Z něho a skrze něho a pro něho je všechno. Jemu sláva navěky! Amen.“
A zde, v tomto místě, bychom mohli Pavlova slova nechat doznít v tichu a zakončit promluvu. Ale přesto by nám asi v srdci zůstává ozvěna, ve které se ptá každý sám sebe: “A jak je to, se mnou?” A i když Boží moudrost není logikou lidí, tak Jeho logika milosrdenství by měla být vždy i logikou naší. Když se člověk snaží rozumem vystopovat, proč Bůh jedná tak, jak jedná, zůstává často stát v úžasu, který by nás neměl paralyzovat, ale měl by inspirovat a přivést k poznání a odvaze, se pokusit také tak jednat. Že když my něco slíbíme před Bohem, tak to není pouhá naše dohoda, ale že s ní vstupujeme do svatého prostoru, kde Bůh sám je svědkem a garantem našeho slova, naší odpovědí na Boží volání.
A tak Boží cesty, na které nás posílá, jsou tak podivuhodně jiné, než bychom kdy mohli očekávat. On zjevuje svou sílu a milosrdenství skrze to, co je obyčejné, slabé a někdy selhávající. Jeho cesty často vedou oklikami, někdy i přes utrpení, jsou kolikrát lidským pohledem absurdní a nepochopitelné, ale nikdy nejsou slepé. Každá z nich má svůj smysl, i když ho nemusíme vůbec pozorovat a jen zakoušíme pocity marnosti a neútěchy. Ale Pavel nám dává jistotu, pokud skrze nás jedná Bůh, tak se nebojme nést své povolání. Protože On nikdy nezapomněl na to, co do nás vložil. To je nekonečnou nadějí pro každého z nás. Amen.