Nacházíme se v pondělí po třetí neděli adventní a doufám, že i vám stále v srdci zní tón Gaudete, protože nám včera ve vstupním zpěvu zazněl verš z listu sv. apoštola Pavla Filipanům: „Gaudete in Domino semper“ – „Radujte se stále v Pánu.“ Tato výzva by neměla být jen jednorázovým „výstřelem radosti“ uprostřed adventního ztišení, ale má být chápána jako začátek radostného posunu. Dnes už se totiž nedíváme k Vánocům tak nějak zdaleka, ale cítíme, že betlémská hvězda je blízko.
A tato naše radost nemá být okázale triumfální. Má být, stejně jako je celý advent, tichá a klidná. Právě taková radost nám umožní zaměřit se na texty třetího adventního týdne, kde se budou stále objevovat témata jako radost chudých, požehnání pro národy, blízkost Mesiáše a světlo přicházející do temnot. Radost nad příchodem Božího Syna není radostí z dokonalosti našeho světa, ale radostí z toho, že Bůh vstupuje právě do této nedokonalosti. Stává se pevným bodem a znamením pro člověka, který touží uvidět světlo na obzoru. Ne z nějakého optimismu nebo z „povinnosti být veselý“, ale proto, že v betlémském dítěti přichází naděje a víra, že Bůh plní, co slíbil – a že dokáže proměnit v radost i to, co se zdálo beznadějné.
Tato radost je naším svědectvím světu, v němž se lidé často cítí přetíženi, unavení a zahlceni spěchem. Proto je každá taková tichá, pokojná a jemná křesťanská radost jedním z největších svědectví o tom, kdo je Bůh. A tak se dnes společně zkusme zamyslet nad liturgickými texty a ptát se, zda tento svět ještě dokáže této radosti rozumět.
Když jsem se připravoval na dnešní bohoslužbu slova, po celé dva týdny mi v uších zněla debata nad knihou německého katolického kněze a sociologa Jana Loffelda. Mnozí z vás se s ní možná setkali, protože už samotný název „Když Bůh nikomu nechybí“ je v církvi dnes velmi aktuální. Tato kniha nás křesťany nutí tvrdě pohlédnout pravdě do očí – a na první pohled je neradostná. Popisuje obraz světa, v němž se šíří duch náboženské lhostejnosti, takzvaný apatheismus. Ukazuje, že zejména v Evropě se z nás křesťanů stává menšina, která většinovou společnost přestává zajímat.
Nevím, jak to prožíváte vy, ale moje víra se ptá: Jak je možné, že to, co považuji za základní pilíř svého života, druhým nestojí ani za povšimnutí? Hledání odpovědi by mělo vyvolávat chvění v nitru každého křesťana, protože Bůh je přece úhelným kamenem stavby našeho života. A tak možná i skrze dnešní první čtení nám dává nahlédnout do svého jednání, abychom dokázali pochopit – a také přijmout – skutečnost, že i lidé, kterým Bůh nechybí, dokáží žít stejně dobrý život jako my, kteří si často zakládáme na tom, že bez Boha v srdci to nejde.
V prvním čtení z knihy Numeri slyšíme o proroku Bileámovi. Je to člověk, který není členem Božího lidu – podobně jako dnes většina lidí nepatří k církvi. Není vychován ve víře, nechodí do chrámu, nestojí „uvnitř systému“. A přesto, když k němu Bůh promluví, jeho srdce dokáže slyšet, rozlišit a poslechnout.
On není jako prorok Jonáš, jehož příběh jistě známe. Jonáš je v jistém smyslu opakem Bileáma: patří k Božímu lidu, ví, kdo je Bůh, ale neposlechne ho a utíká, aby nemusel hlásat Boží vůli, protože s ní vnitřně nesouhlasí.
Bileám nebo Jonáš – dva prototypy Božího působení v tomto světě, jeden uvnitř a druh zvenčí. Který je nám bližší? Kolikrát zažijeme, že nevěřící kolega je poctivější než praktikující křesťan. Že člověk, který se k Bohu nehlásí, má otevřenější srdce pro potřebné než my. A že někdo bez víry vysloví moudrost, nad níž žasneme.
Ano, Bileám je předobraz Božího působení „zvenčí“. My křesťané často říkáme, že Bůh každého volá jménem skrze víru. Ale Bileám ukazuje ještě něco jiného: že Bůh má i jiné cesty, jak ve světě působí. Bůh volá člověka i skrze to, co je v něm dobré – i když on sám netuší, že toto dobro pochází od Boha. Lidé, kterým „Bůh nechybí“, často žijí čestně, mají cit pro spravedlnost, nenechají si diktovat zlo a jsou otevření hlasu svědomí. A právě skrze tyto hodnoty Bůh vstupuje do jejich života – někdy zcela nenápadně.
Bileám slyšel Boha ne proto, že by se cítil věřícím, ale proto, že byl citlivý na pravdu. A to je přesně prostor, kde Bůh mluví v sekulárním světě i dnes. Bileám ukazuje, že dobro samo je už začátek Božího jednání. Každý člověk, který se snaží žít dobře i bez explicitní víry, už v jistém smyslu spolupracuje s Bohem, protože platí: „Každé dobré dávání a každý dokonalý dar je shůry“ (Jak 1,17) a „zákon je vepsán v jejich srdcích“ (Řím 2,15). Dobrota, poctivost, svědomitost – to nikdy nejsou plody „čistě lidského“ působení. V nich je vždy přítomno semínko Božího konání. Tak jako u Bileáma.
To je velká naděje i povzbuzení pro nás věřící: uvědomit si, že Bůh není svázán hranicemi církve. Umí mluvit i tam, kde my nevidíme víru. Lidé dobré vůle nejsou „mimo“ Boží jednání – často jsou mu blíž, než si sami myslí. Naší rolí není je odsoudit, ale rozpoznat Boží hlas v jejich životě, protože někdy přivedou k pravdě i oni nás. Každá dobrota, soucit a milosrdenství je most, který může vyústit v explicitní víru. Ale i když v ní nevyústí, je to stále prostorem, kde působí Boží milost.
Bileám je tedy člověk „zvenčí“, kterého si Bůh povolal. A přesto – nebo právě proto – ho Bůh použil. A možná i dnes, v době, kdy Bůh mnohým nechybí, můžeme my křesťané přicházet do dnešního světa jako někdo „zvenčí“ a říkat slova, která bychom ještě včera nedokázali říci. Možná v tom spočívá podstata synodálního procesu papeže Františka: výzva vyjít z našich uzavřených náboženských hranic a naslouchat, kde Duch skutečně mluví. Být nástrojem, ne vlastníkem slova. Svědčit o tom, že sloužíme Někomu, kdo nás přesahuje.
Soudím, že Bileáma by žádná náboženská autorita asi nepozvala do prorocké rady. A přesto skrze něj Bůh promluvil. Ukazuje, že Bůh se nebojí mluvit do cizích kultur, národů i světů. Sekularizovaný svět není „zóna bez Boha“. Je to místo, kde Bůh může promlouvat skrze lidi, kteří „Boha nehledají“, ale žijí pravdivě. A papež František chtěl církev, kde Bůh zve k rozhovoru laiky, ženy, migranty, chudé, lidi na okraji církve – dokonce i ty „zvenčí“. To je vůně, kterou bychom měli cítit nejen ve ztišeném adventu.
A tak vám, sestry a bratři, přeji, abychom v církvi nebyli jako velekněží, kteří se ptají Ježíše: „Jakou mocí to činíš?“ Jim nešlo o pravdu, ale o strach. Je to tentýž strach, jaký slyšíme i dnes, když někdo reaguje na Františkovu synodalitu slovy: je to příliš otevřené, příliš nečekané, příliš „zvenčí“, a tedy i příliš nejisté.
Bileám řekl: „Vyjde hvězda.“ A papež František ve svém odkazu jakoby říkal: Hledejte hvězdu tam, kde jste ji dřív neviděli. Naslouchejte Božímu hlasu v lidech, kteří nebyli slyšet. Dívejte se ven, ne dovnitř. Nebojte se – Pán je blízko i v dnešním sekulárním světě.
A to je přesně tón Gaudete: radost z blízkosti Boha, který neustále tvoří nové. Amen.