Včera na 1. neděli adventní nám začal nový liturgický rok a po celý první týden adventu se budeme v 1.čteních potkávat s knihou proroka Izaiáše. Je to nejrozsáhlejší prorocká kniha (66 kapitol). Izaiáš je často nazýván „evangelista Starého zákona“, protože jeho proroctví nejjasněji ukazují na Mesiáše a také proto celý advent stojí na Izaiášových textech víc, než na čemkoliv jiném. Verše jako “Připravte cestu Páně…“, „Lid, který chodil v temnotách, uvidí veliké světlo.“ „Z pařezu Jesse vyraší ratolest…“ „Aj, panna počne a porodí syna…“ jsou tím nejkrásnějším poslestvím naděje, které můžeme ve starém Zákoně naleznout.
A včera na první neděli adventní a i dnes skrze verš “Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu!” jsme uvedeni do adventu, který by pro každého z nás měl být právě takovým výstupem. Člověk má od pradávna zvláštní vztah k horám. Je v nás cosi, co v lidech vyvolává úctu při pohledu na jejich mohutnost a rozlehlost. Proto když stojíme pod vysokou horou, někdy až instinktivně umlkneme, protože výstup, to je vždy výzva. Ukazuje nám, že existuje prostor, kam není možné vstoupit lehkovážně.
To ticho pod vrcholem, je lidskou odpovědí na něco většího, než jsme my sami. A když se rozhodneme horu zdolat a vystoupit na mi, tak si uvědomíme, že cestu na vrchol nelze obejít, že ať už půjdeme z kterékoliv strany, tak ty výškové metry budeme muset stejně zdolat. To nelze jen tak nějak oklamat nebo vysedět. Vystoupit na horu je znamením námahy, kterou budeme niterně pociťovat v každém naše kroku, v každé krůpěji potu, v každém hlubokém nádechu a výdechu, protože čím výše chceme vystoupit, tím méně tam bude kyslíku, jehož nedostatek naši námahu umocňuje. A když se nám přece jen podaří dorazit až na vrchol, tak každý člověk by měl pociťovat vděčnost, že to dokázal. Protože žádný člověk nedokáže zdolat vrchol vysoké hory, pokud není pravdivý – k sobě samému i k cestě. Hora odnímá přetvářku a umí ji i tvrdě potrestat. A právě proto nás hory učí pokoře a úctě.
A Bible tomuto „lidskému instinktu úcty“ dokonale rozumí. Proto je hora místem zjevení, rozhodnutí, obrácení, proměnění. Bůh člověka nevolá tam, kde je snadné obstát. Volá ho tam, kde se člověk stává pravdivějším a kde může potkat Toho, kdo ho stejně jako hora přesahuje. Hora je totiž v Písmu místem setkání člověka s Bohem. Mojžíš vystupuje na Sinaj, aby přijal Zákon. Eliáš stoupá na Choréb, aby zaslechl Boží hlas v tichém vánku. Učedníci jdou s Ježíšem na horu Proměnění, aby aspoň na okamžik zahlédli Jeho slávu. Ježíš sám odchází na horu, aby se modlil a dokázal poznat a dobrovolně přijmout Boží vůli.
A Izaiáš říká každému z nás: „Pojďme vystoupit na Hospodinovu horu, k domu Boha Jákobova.“ To je adventní pozvání. Začít stoupat do kopce. Přijmout cestu, která není pohodlná, ale je skutečná. Nehledat zkratky, ale zvolit přímý směr, i když je nejtěžší. Nespoléhat jen na to, co známe, ale vykročit k tomu, co nás přesahuje. Každý výstup k Bohu je – slovy horolezců – náročným prvovýstupem. Cesta je pro každého jiná a není prošlapaná.
A každý, kdo se někdy vydal do hor, ví, že chodit po horách znamená i nepohodlí. Znamená to vzdát se některých jistot. Námaha může být tak velká, že nejsme schopni popadnout dech, natož mluvit. A právě v tomto ztišení, kdy slyšíme jen vlastní srdce, se otevírá prostor k tomu, co v každodenním hluku neslyšíme. Slyšíme, co se děje v našem těle – a v adventním ztišení slyšíme i to, co se děje v naší duši: hlas svědomí, hlas Božího slova, hlas touhy, která je hlubší než naše starosti.
Je však důležité, aby se výstup na horu, stejně jako advent, nikdy nestal útěkem před realitou. Obojí, pokud je prožíváno pravdivě, je námahou – a námaha bolí. Ale námaha není cílem. Je jen prostředkem. Stejně jako bolest, utrpení či modlitba, která se nedaří – to všechno nejsou cíle naší víry, ale okamžiky, které v nás otevírají prostor pro Boha.
Kdo si to dokáže poctivě přiznat, ten zažije, že jak výstup, tak i advent, se stávají časem pravdy. Časem, kdy se přestaneme tvářit, že všechno zvládneme sami, a přiznáme si, že existují situace, které silou vůle nevyřešíme. Na horu nevystoupíme bez dobrého počasí, bez výbavy, bez štěstí. A stejně tak nevystoupíme na Hospodinovu horu bez Boží milosti, bez důvěry, bez víry – takové, jakou vyznává setník v dnešním evangeliu větou, kterou tak často i my v liturgii recitujeme. Ta věta, která začíná „Pane, nejsem hoden…“, to je modlitba člověka, který pochopil, že bez Boha v srdci se výš nedostaneme.
A ten, kdo přes námahu, omezení a útrapy vystoupí až na vrchol, zakusí zvláštní proměnu: změnu pohledu. Nahoře vidíme dál, šířeji, jinak. Co se dole zdálo nesnesitelné, ztratí svou tíhu. A tak by to mělo být i během adventu: v blízkosti Boha zakoušíme novou perspektivu. Naše starosti nezmizí, ale Bůh ukáže jejich místo, jejich smysl, a dá nám milost je přijmout. Tam, kde byla tma, se náhle objeví světlo.
A tím světlem je Ježíšova přítomnost. On je ten, který jde s námi až do konce cesty. On šel vedle nás i tehdy, když jsme to netušili. On na nás nečeká na vrcholu – On sestupuje dolů, aby nás podepřel.
Proto Adventní výstup na Hospodinovu horu je zároveň Božím sestupem k člověku, který nese svůj kříž. Naše pomalé, těžce zadýchané kroky vzhůru, se setkávají s Jeho kroky naděje a lásky, které jdou směrem k nám. Tak jako k pastýřům v Betlémě, tak jako k nám přichází ve Slově, v eucharistii, ve svátostech, ve chvílích milosti – když nás nese, protože sami už nemůžeme.
To je pravý smysl adventu: vydat se Izaiášovou cestou na horu. Ne proto, abychom si dokázali, že to zvládneme, ale proto, že víme, kdo tam na nás čeká. A to je přece úžasné. Amen.