Je pondělí 4. adventního týdne, a Vánoce jsou už skoro na dosah a cesta adventem, která na započala našim výstupem na Hospodinovu horu, se pomalu blíží ke svému cíli. A vrchol naší radosti, kterým je příchod našeho Spasitele do tohoto světa, je pro každého, kdo vytrval, už na dotek. První člověk, který mohl tuto radost pocítil, byla Alžběta, příbuzná Marie a matka Jana Křtitele. Její slova začínající veršem „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla” způsobily, že skrze Marii zazní dnešní chvalozpěv o tom, jak Bůh jedná v dějinách spásy. Bůh skrze svatopisce je zaznamenal tak, aby Bible nezačínala ani nekončila anonymně. Na jejím začátku stojí žena jménem Eva a na prahu naplnění stojí žena jménem Maria. Nejde o náhodu, ani o literární ozdobu. Jde o osu celých dějin spásy.
Je ale zvláštním paradoxem, že by se nám mohlo na první pohled zdát, že nejenom svět Bible, ale i svět církve patří především mužům: patriarchům, králům, prorokům, apoštolům, kněžím, biskupům, jáhnům nebo ministrantům. A přece, když se zamyslíme pozorněji, zjistíme, že Boží příběh lidské spásy, ale i dějiny církve, se bez žen neobejdou. A to nejen bez žen jako biologických matek, ale také jako nositelek víry, odvahy a naděje. V biblickém nebo církevním světě ženy většinou nestojí na tribunách moci. Nestaví chrámy, nevelí vojskům, nezasedají v radách starších a také v církvi je jejich uplatnění omezeno, protože úlohu žen v církvi definuje teologická, biblická a tradicionalistická rovinu. Ale právě přesto nebo právě proto, jim Bůh svěřuje to nejpodstatnější, to bez čeho by se dějiny spásy nemohly dovršit.
Ženy v příběhu Bible, to nejsou jen Eva a Marie. V celých dějinách spásy je patrný teologický odkaz jiných žen. Na příkladu žen Starého zákona Sáry, Rebeky nebo Ráchel a jejich věrnosti, se nám ukazuje, že Bůh dává život i tam, kde už lidský není naděje. Stejně jako ženy plačící pod křížem, nebo ty které přišli ke hrobu. Právě tato věrnost udržuje dějiny spásy při životě tam, kde selže lidská síla. Ženy přinášejí schopnost rozpoznat Boží přítomnost často dříve než druzí. Protože spása nezačíná tím, že rozumem něco pochopíme, ale tím, že se setkáme Boží přítomností. Alžběta pozná Mesiáše v lůně Marie. Samaritánka rozpozná Mesiáše v rozhovoru. Marie Magdaléna pozná Pána podle oslovení jménem. A každá z nich pronáší chvalozpěv, který je teologickou řečí, ve které je jedinečně a neopakovatelně pojmenováváno Boží jednání. A dnešní liturgické čtení nám ukazují linku, kterou v dějinách spásy ženy zanechaly.
Dnešní úryvek z knihy proroka Samuela nám vypravuje příběh Anny. Právě ona patří k těm nejniternějším ženským postavám Starého zákona. Její příběh není o moci, ani o hrdinství, tak nějak okázalého navenek. Celý je o bolesti, která skrze modlitbu proměňuje naše životy. Anna je manželkou Elkany. Je sice milovaná, ale neplodná. Pro ni to není jen osobní bolest, ale i společenské ponížení, protože její život je ve stálém napětí s druhou ženou svého muže, Peninou, která má děti. Anna tak nese dvojí kříž: touhu po dítěti i zraňující posměch. A když každoročně rodina putuje do svatyně v Šílu, Anna bolestí pláče, zatímco ostatní slaví. Její bolest se ale neventiluje hněvem, ale tichou modlitbou. A právě tam, v chrámu, přichází zlom, kdy se Anna beze slov, s pohybujícími rty modlí. Knězi Élímu připadá jako opilá, ale Anna se však brání s klidem a v pravdivosti říká:„Vylévala jsem svou duši před Hospodinem.“, a Bohu slibuje, že pokud se jí narodí syn, odevzdá mu ho. A tak zanedlouho Anna počne a porodí Samuela, neboli „toho, kterého vyprosila od Hospodina“. A dnes jsem slyšeli, jak plní svůj slib a přivádí ho do svatyně, aby ho navrátila Hospodinu. Ona ví že Samuel není jejím vlastnictvím, protože on byl darem od Boha. Proto také na závěr jejího příběhu zazní její chvalozpěv Bohu, který není jen osobní radostí, ale je radostí každého, kdo svou naději vložil do Hospodina. Je to teologie chudých a nepatrných před Bohem. On pokořuje pyšné a pozvedá ponížené, dává život tam, kde lidským pohledem nezbylo nic, než nekonečná nicota.
A tak se starozákonní Anna stává předobrazem novozákonní Marie. Obě ženy stoji na okraji společnosti, ale Bůh právě často jedná skrze nepatrné. Víra a důvěra, to je to, co je svobodně a pokorně otevírá pro Boží působení. Ony samy pro sebe nic nežádají, nechtějí si nic z toho, co dostaly od Boha. Obě ženy nás učí, že opravdová láska spočívá v odevdání i toho, co je nám nejcennější. A tak dnešní chvalozpěv Marie je naplněním Anniny víry. Bez Anny bychom Marii nedokázali tak hluboce pochopit, ale bez Marie by Annin příběh zůstal nedokončený.
Na začátku lidského příběhu sice stojí Eva, matka všech živých, která ale v rozhodujícím okamžiku uvěřila, že Bůh člověku něco bere. Naslouchá hlasu, který rozděluje, a její čin přinesl do světa nedůvěru, strach a smrt. Eva chtěla být jako Bůh, ale ztratila věčný život jak pro sebe, tak i pro celé lidské pokolení. Ale i tak, Bůh zůstává věrný a i v této chvíli zazní Boží příslib, že potomstvo Evy jednou přemůže zlo. Ano, Bůh začíná psát dějiny spásy právě tam, kde člověk selhal. A na druhém konci této cesty stojí Maria. Také ona slyší slovo, které přesahuje lidské chápání. Také ona je vystavena riziku. Ale Maria neočekává pro sebe nic, ale jen pokorně přijímá. Nejedná z nedůvěry, ale z víry. Její „ať se mi stane podle tvého slova“ přináší světu opravdový Život sám. Tam kde Eva chce naslouchat lži, Maria naslouchá Bohu. Kde Eva chce být jako Bůh bez Boha, Maria se stává místem, kde Bůh přichází k člověku. Kde Eva uzavírá ráj, tam Maria otevírá nebe.
Sestry a bratři, tento příběh není jen dávnou historií. Každý z nás stojí denně mezi Evou a Marií. Mezi pokušením pyšně vzít život do vlastních rukou a odvahou ho svěřit Bohu. Bůh jedná skrze ty, kdo se mu dokážou otevřít v pravdě. Kdo dokáží odvážně před Bohem v modlitbě vylévat svou duši, všechny své bolesti, strasti a nenaplnění, které nám lidský život tak často přináší. Taková modlitba potom není útěkem z reality, ale místem, kde se náš život proměňuje pro službu a poslání. To je ta naše důvěra, stejná jako důvěra Anny a Marie, že to, co Bohu svěřujeme, se nám nikdy neztratí, ale vrátí se Bohem proměněné. To je radostné poznání se kterým bychom měli prožít nejenom nadcházející vánoční čas. Amen