Blížíme se ke konci doby vánoční, která bude ukončena v neděli Svátkem křtu Páně. Ale zítra nás ještě čeká druhý vrchol Vánoc. A tak dnes, po západu slunce, je liturgie už svázána se zítřejší slavnosti Zjevení Páně neboli Epifanii. Tento okamžik není jen „předvečer obyčejného dne“, ale už se můžeme plnohodnotně zapojit do zítřejší slavnosti, i když z jiným akcentem, protože pomyslně ještě stále čekáme na zjevení Boha národů.
Ano, každá vigilie je charakteristická čekáním a bděním po celou noc. A dnešní vigilie je stejně jako pro mudrce, tak i pro nás, časem pro zamyšlení se nad našim životem, o tom která pomyslná hvězda na nebi je našim orientačním bodem, který nás dokáže bezpečně převést ze tmy do světla. A tak se pokusme dnes sami pro sebe rozjímat právě nad Božím světlem uprostřed temnoty tohoto světa a nad hledáním a putováním za hvězdou narození Boží lásky a Božího milosrdenství, které jsou ústředními teologickými motivy dnešní liturgie.
Jistě spousta z nás jsme ještě naladěni na vánoční pohádkovou vlnu, ale to co jsme dnes slyšeli v evangeliu nemůže být chápáno jen jako nějaký romantickým příběhem o Třech králích. Je to hluboké svědectví o lidské víře, jako cestě a orientaci uprostřed světa. Protože každá opravdová víra nezačíná jistotou, ale cestou a hledáním. Mudrci nejsou lidé, kteří vyšli z židovského národa. Dnešní jazykem bychom je jen stěží definovali jako věřící. Ale i tak, nebo právě proto, mají v srdci touhu porozumět nebeskému znamení. To je ta touha, kterou dal Bůh každému do lidské přirozenosti, aby se mohl dát poznat i těm, kdo ho ještě neznají jménem, ale v srdci mají právě tu touhu po Pravdě. Bůh, jako Stvořitel všeho viditelného i neviditelného, k nám vždy mluví řečí a znameními, kterým člověk rozumí. A tak i k mudrcům promlouvá znamením hvězdy, které je jim, jako znalcům astronomie tak blízká. Ale jejich omezený rozum je zavede, nebo lépe řečeno falešně svede, do Jeruzaléma. Protože tam podle lidské logiky je centrum moci. Jsou tam náboženské autoritu, bohatství a přepych v paláci, tak kde jinde hledat Krále? A přesto všechno naleznou jen prázdno, protože odpověď na jejich otázku leží jinde. Saint Exupéryho liška říká Malému Princi ve stejnojmenné knize něco, co je pro naše poznání tak zásadní: Ona mu říká: ”Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ To znamená že náš rozum a logika není spolehlivým průvodcem v tom co je pro nás důležité. A právě u Heroda v Jeruzalémě, se jim v jejich srdci propojí znamení hvězdy a zjevení o narození mesiáše zapsané v Písmu. Protože k tomu abychom dorazili do cíle a neztratili orientaci, nestačí jen vnitřní pocit, ani jen znalost textu. Je potřeba nejenom lidské hledání, ale i schopnost vidět srdcem, ve kterém je centrum naší víry. A tak i mudrcové skrze víru zažehnutou v jejich srdci pochopí, že cílem cesty není odpověď, ale je to setkání s nemluvnětem, s Bohem, který se v Betlémě navždy sklonil ke každému člověku, aby se tak jednou pro vždy stal orientačním bodem lidem tohoto světa.
Sestry a bratři, dnešní evangelijní příběh, je opravdu příběhem každého člověka. Náš pozemský život zde na zemi, je možné si právě připodobnit jako takovou cestu mudrců. Ale jak na ní nezabloudit? Jak se orientovat? Jak dokázat najít směr k cíli, který by dal našemu životu smysl? Dnes žijeme hlavně my lidé západní civilizace ve světě, který nabízí mnoho směrů, ale málo orientačních bodů. Co vidíme kolem sebe? Lidé jsou plni strachu z budoucnosti, strachu z válek, z uprchlíků, z odlišných, a všech, o kterých si falešně myslí, že jsou příčinou jejich problémů. Tito lidé jsou uvězněni v bludišti svého strachu a nedokáží najít cestu z něho ven. Proto je největším problém dneška právě ztráta směru. Dnešní svět nám sice dává podrobné mapy jak slastně prožít svůj život, ale nedává nám orientaci, kam bychom měli směřovat. A tak bez pevného orientačního bodu se i ta nejlepší mapa současného světa stává pastí. Bez orientace člověk pasivně přežívá a marní svůj život, místo toho, aby o svém životě rozhodoval. Přizpůsobuje se, místo aby žil pravdivě. Volí to, co funguje, ne to, co je správné. A pak jenom prázdnota, osamění, strach a ztráta schopnosti milovat někoho, kromě sebe. To všechno tak nějak oslepuje naše svědomí, které jediné nám dokáže dát skrze Pravdu, opravdový orientační bod v našem pozemském bytí.
Ale co je to pravda? Tu otázku jsem už slyšeli z úst Piláta, než odsoudil Ježíše. Tou pravdou není nic jiného, než boží vtělení v podbě Betlémského dítěte, kdy Bůh vstupuje do lidského života se vším, co k němu patří. On chce svět, ale i každého z nás, zachránit. Ne jak naši politici tam někde shora, ale zevnitř v blízkosti každého z nás. Dává se nám poznat právě v bezbranném a křehkém dítěti, aby ho mohl každým z nás svobodně přijat nebo odmítnut. A právě tím být pravdivý. Pokud ho takto dokážeme přijmout, pak to znamená uvěřit, že se žádná lidská situace nenachází mimo Boží blízkost a Jeho dotek. Pak naše víra nebude útěk před tímto světem, ale bude to způsob, jak v něm stát rovně a mít odvahu být světlem a solí pro tento svět. A i to přesto, že křesťan přece není ten, kdo má odpověď na všechno, ale je hlavně tím, kdo neztratí směr, ani když se kolem vše hroutí. Uvědomme si, že bez Krista jako orientačního bodu, se svoboda mění v chaos, volba v úzkost a to co je nejbolestivější, tak žití s nadějí, se stane jen beznadějným přežívání.
A tak Vám sestry a bratři i sám sobě v závěru přeji abychom dokázali mít tu víru, kterou v Betlémě nalezli oni mudrcové. Aby víra byla v našich životech vždy orientačním bodem nejenom nás samých. Pozemský život je a vždy bude plný nejistot. Často se můžeme ocitat v temnotách, v pochybnostech. Často si můžeme klást otázky na které nedostaneme odpovědi. To ale neznamená, že naše víra selhala. Dnešní vigilie nás učí se nebát noci, když srdcem zahlédneme hvězdu naděje na obzoru. Protože ta hvězda i v temnotě svítí tak jasně, abychom neztratili směr a mohli pokračovat směrem k Betlému. Možná pomalu, možná těžce, možná v slzách a s bolestí. Ale tam, kde se Bůh dává nalézt ne v odpovědích, ale v blízkosti. Kde se slabost nestává překážkou, ale místem setkání. Kde se člověk nemusí bát své tmy, protože je osvícena světlem lásky. Tam, kde se rodí pravá naděje – tichá, křehká, ale věrná. Amen