Pokaždé, když v evangeliu promlouvá Boží Syn skrze podobenství, tak cítíme velký úžas nad tím, jakým jazykem mluvil. Pro toho, kdo sděluje něco zásadního je důležité, aby hovořil jazykem, kterému posluchači dobře rozumí. To také platí pro všechny, skrze které Duch svatý přináší Boží slovo. A tak, když jsem přemýšlel nad dnešním úryvkem evangelia, tak jsem nějak cítil, že toto podobenství, kterému bylo možná rozumět v Judei před dvěma tisíci lety, nemusí být dnešnímu modernímu člověku úplně srozumitelné. A to hlavně protože nám uniká význam svatby jako, boho-lidského rituálu.
Svatba to vždy vyjadřuje ve svém významu život. Je to pokračování lidského pokolení, neboť pouze skrze ženicha a nevěstu může pokračovat život. A tak učedníci svým povoláním dostávají nový život a hodují na velkolepé svatební hostině Boha s člověkem. Ale podmínkou účasti na této svatbě, je mít nové šaty, zahodit ty staré, nesnažit se je vyspravit. Obléci se do bílého roucha pokory a ubohosti před Bohem, do poznání, že vlastními silami nemůžeme dojít ke spáse, k věčnému spojení s Ním. Jen oblečeni v Krista a s vírou v nekonečné Boží milosrdenství, můžeme plně přijmout Ducha svatého, který bouřlivě vane a kypí jako mladé víno. Jen takto vyzbrojeni, dokážeme nepromarnit svůj život.
Ale i přesto, že budeme v Kristu novým stvořením a naplněni Duchem svatým, tak když se vydáme na cestu života s ním, nikdy to nebude snadná cesta. Po počáteční svatební radosti totiž přichází dny všední a i do našich životů se vkrádá Golgota, temnota beznaděje. Nastane půst, kdy se nám bude zdát, že Bůh mlčí, že je nám nekonečně vzdálen. Ale tento půst beznaděje můžeme překonat jenom díky sytosti ze svatební hostiny, na kterou jsme byli od věčnosti Bohem pozváni. A tak nebuďme jako Janovi učedníci nebo Farizeové, nesnažme se Boží lásku a jeho milosrdenství si zasloužit! Vyznejme před Ním svou ubohost a nicotnost, že vše co máme, je jen darem Božím. Jen tak může být svatební hostina našeho Boha s námi dovršena při setkání s Ním v Jeho království. Amen.