V dnešním úryvku evangelia jsme opět slyšeli Janovo svědectví, které nám předkládala liturgie v době vánoční. Ale tuto neděli si tento úryvek připomínáme přece jenom trochu jinak a to ve spojení se starozákonní knihou Izajáš. Jistě jste postřehli, že liturgické texty velmi často přdcitují z této knihy a to zvláště v postní a adventní době. Je to proto, že tato kniha je spolu s knihou žalmů nejčastěji citovanými knihami Starého zákona v Novém zákoně. I v židovském náboženství byla tato kniha ve veliké vážnosti, o čem svědčí i Kumránské nálezy a i sám Boží Syn na ni ve svých promluvách často navazoval. A tak Jan Křtitel inspirován knihou Izaijáš vydává své svědectví. Svědectví vyvoleného lidu o Hospodinově moci, která i v těch nejtemnějších chvílích beznaděje koná veliké skutky a zachraňuje i dnes zkrze svého služebníka.
Služebníka, který nám ukáže Boží cesty a stezky, po kterých máme chodit. Aby slepé vedl cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je bude vodit. Tmu před nimi změní ve světlo, a pahorkatiny v rovinu. Dá celému světu do duše mír a překuje meče na radlice, kopí na vinařské nože a nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu. Těm, kteří chodí v temnotách, bude velkým světlem a uvidí pastýře, který vede lid jako své stádo, beránky paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede. Bude otvírat naše slepé oči, vyvádět vězně ze žaláře hříchu, z věznic ty, kdo sedí v temnotě beznaděje. Ponese radostnou zvěst pokorným, bude poslán, aby obvázal rány v srdci zkroušených a vyhlásil léto Hospodinovy přízně. Vezme naše bolesti na sebe, a i když je zmučen pro naši nepravost a hříšnost, jeho jizvami budeme uzdraveni. Proto ho Hospodin dal národům jako světlo, aby se jeho spása rozšířila až do končin země.“
To vše a mnohé, co jsme slyšeli, jistě rezonovalo i v Janovi, který ve víře a s dychtícím srdcem čekal na Toho, na kterém měl spočinout Duch svatý. Ale jak sám svědčí, ani on ho neznal, přemýšlel, kdo je oním služebníkem, kterého Hospodin posílá. Tak jako Jan, i my osvíceni světlem víry, poznáváme v něm právě Muže z Nazareta, ve kterém se naplňují proroctví Starého zákona. A stejně jako Jan, tu dnes dychtíme, jakoby ponořeni do vod Jordánu, spatřit sestupující holubici z nebe a přemýšlíme, co by pro nás znamenalo vidět a dotknout se živého Boha. A pokaždé, když jako záblesk tato vidina zmizí, přepadá nás smutek, protože se to zdá nemožné. Ale u Boha není nic nemožného. Všem, kdo mají srdce přetékající vírou, Bůh umožňuje poznat to, co cítil Jan, když k němu u Jordánu přicházel boží Syn. Neboť skrze Ježíše Krista můžeme vidět a dotknout se těch, kteří jsou jako onen Služebník z knihy Izajáš. A tak i mě se minulou sobotu v kapli Povýšení sv. Kříže dostalo té milosti. Když dozněla “Salve regina” a rakev s ostatky otce Václava zmizela z očí, pochopil jsem, že právě on, byl po celou dobu, co jsem ho znal, tím Hospodinovým služebníkem nás všech. A věřím, že to taky tak cítíte.
Stejně jako on nám ukazoval ty správné cesty, po kterých máme chodit. Byl opravdovým pastýřem. To se asi nejvíce projevovalo ve svátosti smíření. Skrze humor, laskavost a dobrotu nám ubohým hříšníkům ukazoval Boha jako opravdu milosrdného Otce, který nás šetrně nese jako beránky ve své náruči. Ta náruč zde na zemi je už ale zavřena a tuším, že pro některé děti a mládež bude velmi nelehké smířit se s tím, že už je ve zpovědnici nikdy neobejme.
A nás dospělé jako Hospodinův služebník zase vedl cestou, již jsme neznali, stezkami, o nichž jsme nic moc nevěděli. Kdo měl tu milost být s ním na pouti v Krakově, věřím, že na to nikdy nezapomene. V poslední době, když už na něho doléhalo stáří, tak tříhodinová cesta byla pro něho utrpením. Ale jakmile jsme dojeli do Krakova, do baziliky Božího milosrdenství, tak jsme prožili stejný zázrak, jako apoštolové na hoře Proměnění. Otec Václav se tam najednou proměnil, pryč byly všechny jeho neduhy, bolesti a strasti a jeho tvář zářila stejně jako Ježíšův vybělený šat a my všichni, kteří jsme chodili v temnotách, jsme v něm uviděli velké Boží světlo, které ozařovalo naše srdce ještě na dlouhou dobu.
A podobně jako Izajášův služebník, tak i on byl od Hospodina pomazán k tomu, aby obvazoval rány těm, jimž puká srdce. Vzpomínám si na svědectví při doprovázení nemocných, když mu rodina se smutkem sdělovala, že to nevypadá s maminkou dobře, že se blíží neodvratný konec. Ale on se svou neochvějnou důvěrou v Boží milosrdenství všem vyrazil dech a odpověděl: ”Takže to vlastně vypadá dobře. Radujte se, Vaše maminka se vrací do Boží náruče.” I dnes po dlouhé době zůstávají tato slova pro všechny nesmírnou útěchou a povzbuzením pro chvíle nejtěžší.A mohli bychom pokračovat do nekonečna, neboť s otcem Václavem nikdy nebyla nuda. On opravdu uměl neopakovatelně a nenapodobitelně odlehčit situaci nečekanou odpovědí na každou otázku. A tak závěrem mi ještě dovolte, abych vzpomenul na jedno jeho kázání před deseti lety, ráno, na mši u sester Vincentek na Malém Valu. Jako mnohokrát při kázání začal tak, že vlastně neví, co by měl říci, že si nic nepřipravil. A tak zdánlivě nepřipraven vyprávěl o modlitbě jako o spojení s Bohem. O tom, jak by bylo dobré, mít kromě mobilního telefonu, se kterým si ho všichni pamatujeme, také takový malý mobilní telefónek, se kterým bychom byli spojeni s Nebem a mohli si tam zavolat pokaždé, když budeme potřebovat. V důvěře v Boží milosrdenství, kterým jsi nás tak obdarovával, věříme otče Václave, že stejně jako tady na obraze, usedneš v Nebi a budeš čekat na naše telefonáty. Doufám, že máš dobrý signál a plnou baterku, neboť naše hovory k tobě budou jistě časté a hodně dlouhé. Amen