V dnešních liturgických čteních, která nám církev předkládá, zaznívají výzvy, které jsou svým obsahem totožné. V prvním čtení zazněla Pánova výzva k Jeho lidu: „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý“. Ve druhém čtení apoštol Pavel píše “Bratři! Nevíte, že jste Božím chrámem!” A Ježíš v evangeliu opakuje: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“.
Pokaždé, když slyším tyto věty, tak mě v srdci zasahuje úzkost, neboť napodobovat svatost a dokonalost Boha se mi zdá nedostižným cílem. Ale papež František říká: “Být svatými není nějaký luxus, nýbrž nutnost pro spásu světa. To od nás Pán žádá.”
Jak tomu tedy rozumět? Co je to tedy svatost? Jak ji můžeme získat? Je potřeba si uvědomit, že svatost není v první řadě našim dílem, ale dílem Ducha svatého. I když sice slyšíme v liturgických čteních konkrétní případy jak má naše jednání vypadat, aby bylo Božím dílem a oslavou Boha, pamatujme, že bez Ducha svatého by naše snaha byla marná. Apoštol Pavel říká v listu Korintským:” “cokoli děláte, všecko čiňte k slávě Boží”. Ano, skrze tuto větu přichází křesťanská svatost. V době Ježíše Krista v Judeji bylo chápána svatost jako dodržování Zákona a jeho pravidel. Ale toto chápání bylo stejně jako tenkrát tak i dnes falešné. Prorok Izajáš říká:”lid ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdalují”.
A tak Syn Boží přichází s radikální změnou, kterou nám evangelista zachycuje v antitezích, pravidlech, které mají přinést plody jiné svatosti než svatosti podle Zákona. Pro vysvětlení, antiteze to je tvrzení nebo pojem, který je v přímém rozporu nebo přesným protikladem s jiným tvrzením nebo pojmem. Např: Peklo je antitezí nebes, chaos je antitezí řádu.
A tak nám jako první zaznívá: “Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Oko za oko, a zub za zub‘. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému.” Aby nebylo pochyb, vždy a za všech okolností musíme odporovat zlu, ale nikdy ne zlému člověku. Ježíš přišel povolat hříšníky, ne spravedlivé. Není potřeba oplácet zlo, protože ten, kdo koná zlo, je již sám potrestán. Ti kdo páchají zlo, by měli být předmětem našeho soucitu, neboť jenom láska může zlo přemoci. Zlo působí tam, kde je nedostatek lásky. Jen skrze lásku je možné se uzdravit.
Dále slyšíme: “když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou;” to nás zase vybízí, abychom dokázali nést na sobě zlo toho druhého. Pomoci mu nést to břemeno, ukázat, že je i jiná cesta než cesta rozmnožování zla.
Třetí výzva: “kdo se chce s tebou soudit, a vzít tvé šaty, (tomu) nech i plášť ” nás učí, abychom se vzdali svých pozemských práv, a byli v lásce pro druhé připraveni se všeho zříci.
Dále slyšíme:“když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě.” nás učí povinnosti vůči potřebám druhých. Neskloňovat jenom to, na co máme právo, ale na prvním místě si uvědomovat své povinnosti k bližním.
Dále: “Tomu, kdo tě prosí, dej,” nás učí, abychom nelpěli na majetku a vlastnění. Všechno máme jako dar Boží, vše bylo stvořeno Bohem je to dar lásky a patří Jemu, nepatří nám. Zadarmo jsme dostali a tak zadarmo rozdávejme.
Dále slyšíme “Miluj svého bližního”. Dnešní moderní doba zredukovala toto pravidlo na lásku a to lásku tělesnou a sobeckou jako moji potřebu toho druhého. Milovat druhého neznamená ho redukovat na pokrm své chuti. Pokud člověk miluje druhého člověka Boží láskou a tak neočekává pro sebe nic. Je tu jenom pro toho druhého, pro něho být mu nablízku, stát bok po boku v časech dobrých i zlých, plakat s ním, když pláče a radovat se s ním, když se raduje. Všichni máme takovouto lásku zapotřebí, neboť kdo není nikým přijímán a milován tak ten neexistuje.
Dále “Miluj své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují” to je pro nás vysoká škola křesťanství. Ten kdo to dokáže, dostal ducha svobody od zla a vědomí, že všichni jsme získali Boží milosrdenství a Boží odpuštění jako nezasloužený dar.
Myslím, že pro nás pozemšťany opravdu velmi tvrdá slova. Nesnadné je strávit. Ale jsou kategorickým imperativem svatosti, kterým je láska. Bohem jsme milování od věčnosti a Jeho lásku jsme dostali zadarmo, proto nemůže za projevy své lásky nic jiného očekávat, než Boží milost. To je naše odměna, že nás Nebeský Otec milosrdně vezme do své náruči a naplní naši duši Svou něhou. Tak jak když matka přivine své dítě k sobě. Ne protože musí, ale ve svobodě protože chce. Protože křesťanství je náboženstvím svobody, svobody milovat, není náboženstvím úst, je náboženstvím srdce. Je dynamickým náboženstvím, které musí vždy a znova definovat svou identitu pro každou dobu. Tak jako v Ježíšově době byly tyto teze a antiteze důležitým ukazatelem Božího milosrdenství a hybatelem ve společnosti, v dnešním 21. století nám papež František a teologové otevírá spoustu témat a tezí, na které bychom chtěli slyšet Kristovu odpověď. Mezi ty nejdůležitější teze patří svátostný život nesezdaných a nových manželství po rozvodu, definice rodiny a také další témata, které vyvolávají napětí v církvi. A ze svého okolí vím, že to vše je zdrojem velkých bolestí pro tyto věřící lidi, kteří mají pocit, často oprávněný, že jsou v církvi lidmi druhé kategorie. A jelikož v Písmu nám Ježíš na tyto teze neodpovídá, tak jsme vybídnuti hledat odpověď, v důvěrném vztahu s ním rozmlouvat a zaslechnout Jeho antiteze, k bolestem tohoto světa. A s optikou, dnešních liturgických čtení je potom přinášet do církve a celému světu, aby bylo všem slyšet, jak je Bůh svatý, dokonalý a nekonečně milosrdný. Amen