V dnešním úryvku Matoušova evangelia navazuje Boží Syn na předchozí kapitolu, kterou zakončuje známým veršem o svém jhu, které netlačí a o břemenu, které netíží. A snaží se vysvětlit nejen učedníkům, ale i nám všem, co je pro člověka opravdu těžkým a neunesitelým. Tím je pýcha, fundamentalismus a rigidní lpění na normách a detailech. Je to slepota srdce, která nechce vidět věci v širších souvislostech.
Každý z nás určitě zažil situaci, jak je velmi jednoduché vytrhnout text, větu nebo slovo z kontextu Bible a sobecky zneužít pro své potřeby. Jak lehce dokážeme kamenovat druhé, ukazovat např. kdo bude spasen a kdo ne, komu propadla duše peklu, když se bohorovně a falešně utvrzujeme v tom, jak jsme jiní, lepší než ostatní. Místo toho, abychom ve své ubohosti před Bohem projevovali soucit a pochopení. Jak dokážeme být v tomto podobni farizeům, kteří si mysleli, že jejich moudrost a chytrost je nade vše. Boží Syn nás ale usvědčuje našimi vlastními slovy a ukazuje, že Bible rozhodně není nějakým kodex kultických nebo morálních norem. Ale je vyprávěním o neuhasitelné Boží lásce k člověku o Jeho nekonečném milosrdenství, které trvá věčně od pokolení do pokolení. Proto Bůh skrze svého Syna dává ve křtu každému účast na Kristově kněžství a nám Davidovým potomkům je potom dovoleno nejen o šabatu, ale kdykoliv a kdekoliv, přistupovat k našemu Stvořiteli a jako hladoví učedníci jíst z Pánova věčného chleba života. Je to pro každého nezasloužený dar, se kterém společně dostáváme i to, co nás odlišuje od ostatních tvorů. A tím je svoboda. Svoboda k tomu, abychom se rozhodli pro smrt nebo pro život. Pro sobectví nebo pro Boží lásku, kterou skrze nás může náš Otec zjevovat. Zadarmo ji i my dostáváme, tak ji i zadarmo a s radostí dávejme těm, jejichž srdce je hladové a lační po ní. Protože ten, jehož srdce se jednou dotkne Bůh, tak ten už na věky rozumí větě: “Milosrdenství chci a ne oběť. Amen