V dnešním úryvku nám evangelista Jan zachycuje jednu z nejkrásnějších scén, kterou můžeme v jeho díle naleznout. Je to první setkání člověka se vzkříšeným Ježíšem. To je ten strhující okamžik, kterým Bůh zjevil to, čím je a ukázal to, co ve svém plánu spásy připravil pro každého člověka. Že neuhasitelně hoří láskou k nám lidem, že obětí svého Syna na kříži vykoupil ze smrti každého z nás. To je ta velikonoční radost, kterou se o dnešní pouti pokusme znovu zakoušet.
A tak se v mysli přenesme do velikonoční neděle tohoto roku. Nevím jak pro Vás, ale pro mě to bude v dnešním očekávaném parném dni asi docela obtížné, protože pokud si dobře vzpomínám, tak na začátku dubna bylo kolem 10 stupňů a takové ochlazení by se asi nejen mně teď hodilo. Ale i přesto nepohodlí, připomeňme si vůni onoho nedělního rána a znovu s Marii Magdalskou prožijme ten radostný okamžik u Ježíšova hrobu.
Rád bych se ale nejprve zastavil u Marie. Proč ji Vaši předkové v 13 století zavětili svůj chrám? A dokonce i papež František před sedmi lety povýšil připomínku jejího slavení na svátek. Kdo je vlastně ona žena? Při hledání odpovědi není vůbec důležité, že přesně nevíme, se kterou Marii vyskytujících se v Bibli je totožná. To co je důležité, je tradice a znamení, kterých je ona nositelkou. Ta její blízkost nám lidem po celých dvacet století, bude hlavně tím, jak je nám podobná. Její život není příkladem vzorného člověka, stejně jako kolikrát život nás obyčejných lidí. Její život hříšnice, nebo ženy posedlé démony, se může kde komu na první pohled zdát obrazem zdánlivě ztraceného života. Ale to co ji dělá výjimečnou, co ji změnilo, je její setkání s Ježíšem. Od té chvíle musí každého fascinovat a inspirovat její proměna. Ta její odvaha, která se projevuje hlavně v těch temných chvílích, kdy učedníci ve strachu o svůj život opouštějí Ježíše. Právě tehdy je mu neochvějně nablízku, pod křížem a pak i následně u hrobu. Nemůže jinak, protože její život s Kristem, se stal životem silně prožívané lásky. A její odvaha je obdarována milosti, jako první hovořit se Zmrtvýchvstalým. Tím vrcholí její život, který je úchvatným příběhem o hledání smyslu života. Jakoby celé první čtení bylo právě o ní.
Ale vraťme se opět do nedělního rána. Je první den po šabatu a Marie Magdaléna je zdrcená tím, co prožila. Jak jsou nám tyto její pocity blízké. Myslím, že většina z Vás zná ten pocit, kdy stojíme bezmocně pod našima kříži a stejně jako Marie a nemáme nic jiného než oči pro pláč. A v temnotou zasaženém srdci nám jakoby neustále zní verš Písně písní: “Na svém lůžku za noci jsem hledala miláčka svého srdce, hledala, a nenalezla.” Ano, ona hledá toho, koho milovala více jak sebe a její smutek je ještě více umocněn pohledem do prázdného hrobu, s mučivým pocitem nejistoty co se stalo.
A tak se onoho nedělního rána u prázdného hrobu Marie snaží uvidět to, co je lidským očím neviditelné. Protože naše smysly nejsou schopny pohlédnout za závoj, kterým je zahalena smrt. Zkušenost smrti je totiž našemu lidskému rozumu nedostupná. Proto liška v knize Malý princ od francouzského spisovatele Antoine de Saint-Exupéry říká, že “Co je důležité, je očím neviditelné, správně dokáže vidět pouze naše srdce”. A tak je to i u Marie Magdalény. Její pláč, který vychází z jejího srdce, volá po útěše, která není lidskými silami dosažitelná. Ale ona přesto dokáže skrze lásku ve svém srdci uvidět to, co je pro každého člověka nejdůležitější. Její pláč je jako jedna veliká modlitba k Bohu. A Bůh se dává poznat každému, kdo prosíce a plačíce volá k Němu, neboť On uzdravuje ty, jimž beznadějí a bolestí puká srdce. Ukazuje nám stejně jako Máří, že nejprve je nutné odvrátit své oči od hrobu, který neznamená nic jiného než smrt a obrátit se směrem k vzkříšenémů Ježíši, směrem k životu. Dnešní evangelium nás vyzývá zastavit naše plahočení se za pomíjivými jistotami tohoto světa a nutí nás obrátit svůj pohled ke Kristu. On, stejně jako u Magdalény, pořád stojí za našimi zády a čeká na naši odvahu pohlédnout Mu do očí. K tomu abychom to dokázali, ale potřebujeme nové srdce naplněné Láskou. Ježíš na nás stále volá našim jménem, abychom stejně jako Lazar vyšli ze své smrti, ze svých hrobů, směrem k Němu, směrem k životu věčnému. Abychom se znovu narodili v Kristu jako nové stvoření. Tak i Marie je v tom okamžiku znovu zrozena pro Krista, stejně jako každý člověk, kterého On povolává. Každý, kdo je Ježíšem osloven svým jménem, je už pro tento svět ztracen. Už není cesty zpátky, stejně jako u Marie. Ten kdo v Ježíši pozná svého Pána a Mistra, tak se provždy stává jeho učedníkem. Ztrácí svůj život pro Něho, aby nalezl život nový, život pro Boha a své bližní, stává se apoštolem. Stejně tak se Marie stala první zvěstovatelkou evangelia, která tuto radost sděluje i samotným apoštolům.
A tak i my, které volá Kristus, jsme povoláni šířit tu zprávu o vítězství dobra nad zlem. A to hlavně svým životem, tak jak ho žijeme zde na zemi. Ne nějakou nauku nebo suchou teorií, ale živou zkušeností se vzkříšeným Kristem. Nebojme se ukázat lidem kolem, jak nám zasahuje do života, co to pro nás znamená a jak je pro nás důležitý. A to i ve chvílích, kdy budeme mít dojem, stejně jako Marie, že Pán je vzat pryč, že ho očima nevidíme. A tak Vám i sobě přeji mít odvahu vždy a všude hledat Vzkříšeného. A také abychom byli životem vedeni takovou láskou, se kterou se Marie Magdalská vydala za svítání hledat svého Pána, kterého jí vyrvali. Protože jak Mariin tak i náš pozemský život, to je neustálé hledání smyslu našeho bytí. Častokrát v slzách a nářcích naplněných pocity marnosti. Ale vytrvejme stejně jako ona žena a bude nám dopřáno, abychom uviděli Toho, koho hledáme. V jasném světle nedělního rána On neochvějně a věrně stojí za našimi zády v očekávání, že až se k němu otočíme, On zavolá naše jméno, abychom kráčeli spolu do života věčného. Věřím, že po tomto okamžiku bytostně touží každý člověk, každý z nás. Amen