Dnešní krátký úryvek evangelia je pohledem do prostředí Lukášovy církve po roce 70, krátce po zboření Jeruzalémského chrámu. Evangelium bylo zřejmě napsáno pro křesťany, kteří ke křesťanství konvertovali z pohanství a ukazuje nám jedno z důležitých témat, které tehdy rezonovalo a vlastně stále i po 2000 letech rezonuje v církvi. Tím tématem je důraz na misionářský charakter církve, který se Ježíš snaží ukázat na podobenství se světlem.
Sestry a bratři, přemýšleli jste někdy o významu slova světlo? Co je to tedy světlo? Nemám ani tak na mysli jeho fyzikální definici, jako spíše to k čemu slouží. Světlo samo o sobě ani není tak to, co přímo vidíme, jako to, díky čemuž vidíme všechny ostatní věci. A tím absolutně nejjasnějším světlem by pro každého člověka měl být právě Kristus. Boží Syn o sobě říká: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ Proto dokáže každému osvítit temnotu lidského bytí a také ho povolat, aby se stal světlem pro ostatní.
Ale mějme se na pozoru, dnešní evangelium nás varuje, že nemůžeme Kristovo světlo, které se v nás rozžalo, sobecky skrýt před okolním světem. Určitě každý z vás cítí, že dnešní doba je plná strachu, který uvrhá lidi do otroctví beznaděje a vzdaluje je od lásky k bližním. Proto je důležité stát se rozžatými lampami na podstavci, které svítí do temnoty tohoto světa. Každý, kdo bude takovým světlem ozářen, uvidí vše v Boží plnosti a už nebude muset mít důvod se bát, nebude se snažit s nikým bojovat, nikoho vylučovat nebo odmítat. Jeho život se stane životem pro Boha a ostatní lidi. Proto se vždy snažme být nepatrnou součástí Kristova světla, které je aktem velké solidarity Boha s člověkem, nikoli jeho soudu. Potom můžeme svým životem ukazovat na naději v Boží milosrdenství, která z nás jako světlo bude vyvěrat a osvěcovat všechny kolem. A když to pravdivě dokážeme, tak už nám vždy bude v duši rezonovat verš, který zazněl v dnešním žalmu: ‘Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.”‘ Amen.