Dnešní liturgie 26. neděle v mezidobí nám předkládá texty, které jakoby nám chtěli ukázat, kým vlastně by měl být křesťan. Jak prorok Ezechiel, tak apoštol Pavel tak i evangelista Matouš nám definují to, co od nás Bůh očekává. Ale dokáže člověk 21. století pochopit tyto texty, které jsou staré 2000 let a v případě knihy Ezechiel více jak 2500 let? A dokáže přinášet poselství těchto textů i dnešní církev?
Je důležité si uvědomit, že Bible není jenom úžasným literárním a poetickým dílem. Je hlavně věčnou pravdou, ve které nám Bůh zjevil to, kým je. Ale i Pravda, která je věčná a neměnná, vyžaduje svou neustálou reinterpretaci, aby byla současným lidem pochopitelná a srozumitelná. O to je to právě důležitější v dnešní dynamické době, kterou prožíváme. Dnešní svět se mění tak rychle, že se může často zdát, že už nerozumíme tomu, co církev hlásá a cítíme jakoby už křesťanství mám nemělo co říci. Vidíme to hlavně v západním světě, kde ubývá lidí, kteří se k němu hlásí. Důvodem ale asi není to, že by lidé ztráceli svůj duchovní rozměr. Spíše je to tím, že církve často mluví jazykem, kterému není tak rozumět a že je kladen větší důraz na slova než činy a že lidě v církvi nenacházejí odpovědi na obavy a bolesti svých životů.
A přitom v dnešních liturgických čteních se nám ukazuje, jak by měla vypadat církev 21. století. Že správné jednání je důležitější, než důraz na správná slova nebo dokonce správné myšlení. V dnešním evangeliu Ježíš velmi razantně sděluje právě toto poselství. Mám někdy takový zvláštní pocit, jako by nám to v církvi nějak unikalo. Za chvíli si v krédu vyznáme naši víru. Je s podivem, že skutky které Ježíš dělal v době od svého narození do smrti nejsou v něm vůbec zmíněny. Mezi slovy “přijal tělo z Marie Panny” a “byl za nás ukřižován” se nenachází nic. Jakoby to vše, co konal zde na zemi bylo ničím, v co není potřeba věřit. Jistě lze namítnout, že krédo je historickým dokumentem a filozoficko-teologickým souhrnem, ale i tak se musíme zamýšlet jaký praktický přínos má pro dnešek. Richard Rohr františkánský kazatel a spisovatel ve své nejnovější knize Univerzální Kristus píše: “Lidstvo dnes potřebuje Ježíše, který je historický, relevantní pro skutečný život, tělesný a konkrétní jako my. Ježíše, jehož život nás může spasit ještě více než jeho smrt. Ježíše, kterého můžeme prakticky napodobit, a který nastavuje laťku plnému lidství.” Někdo by se mohl usmát a říci, že právě zde slyší opět jenom “prázdná slova” a v praktické rovině nevidí žádné skutky, žádný návod, jak toho dosáhnout. Ale nenechme se odradit takovým pocitem. Právě Ježíš a jeho pozemský život je pro nás tím jediným, univerzálním a dokonalým návodem. Všimli jste si sestry a bratři někdy v evangeliích, jak Ježíš myslil, mluvil a konal? Vždy ve shodě. Tato shoda myšlení a konání se nazývá pravdivost. Když jsem na začátku pokládal otázku kdo je tedy křesťan, jak ho poznat, tak jednou z hlavních odpovědí by měla být právě věrnost Pravdě a to Pravdě s velkým P. Věrnost skutkům Boží lásky, kterými neuhasitelně hoří Bůh ke každému člověku. A tak jak hoří náš Bůh, tak bychom měli hořet i my v každém vztahu, kde láska k bližním, je tím nejniternějším naplněním našeho života. A to v důvěře v Pravdivost a Svobodu jednání toho druhého.
Protože není pro vztah nic horšího než pokrytectví druhého syna z podobenství, který je sobec a nemiluje nikoho jiného, než pouze sám sebe. Jak jsme mu kolikrát podobní. Kolik prázdných slov a slibu jsme jako on schopni vyřknout, abychom nemuseli jít těžce pracovat na vinici našeho Stvořitele. Abychom mohli svůj život žít jen tak, jak nám to vyhovuje. Žádné starosti, povinnosti, odpovědnost, jen slasti tohoto světa. Takové sobectví a sebeláska jsou pro každý vztah vždy destruktivní.
A nebo můžeme být jako onen první syn. Nechtělo se mu a taky nahlas řekl, že nepůjde. Na první pohled by ho asi každý z nás odsoudil. Ale v jeho odpovědi je možné spatřit i něco pozitivního. Tím je pravdivost. U pravdivého člověka vždy víme na čem jsme, i když s ním kolikrát nemusíme souhlasit. Pravdivý člověk musí mít v sobě i kus odvahy, protože říci něco, co není okolím vnímáno pozitivně, pokrytci a zbabělci neumí. A taková odvaha, je vždy spojena se sebevědomím, ale také i s pokorou, která dává sílu připustit si chyby a vzbudit lítost, ve které se z našeho ne stává Ano. Ano pro Boží lásku, která svými činy dokáže zvítězit nad prázdnými slovy. Takovýto postoj, je právě tím nejniternějším postojem Ježíše Krista, jak nám ukazuje apoštol Pavel ve svém listu do Filip. Teologové tento postoj nazývají kenoze, která znamená “upozadění se”. Je základním předpokladem vztahu dvou osob. Je postojem pravé lásky, kdy jedna osoba se obětuje pro druhou. Protože milovat někoho znamená, že jsem schopen pro něho obětovat všechno, třeba i život. Vidět toho druhého jako to nejcennější, co v životě mám. A pokud je potřeba, neváhat pro toho druhého zapřít sám sebe. Vše pozemské, to o čem si myslím, že je pro mě to nejdůležitější, tak toho se vzdát pro toho, koho miluji. Člověk podobný druhému synu z evangelia by mohl namítnout, že pokud se vzdá všeho pozemského, tak vlastně jeho lidský život pozbude smysl. Ale Ne, tak to neni! Právě naopak. Pokud to uděláme pro toho druhého, kterého milujeme, tak nalezneme Nebe. Ta oběť, ať je sebetěžší, bude vykoupena o to větší láskou toho druhého. A opětovaná láska toho druhého, to je to nejsladší co nás v životě může potkat, to je Ráj, kde nalezneme nekonečnou Lásku neboli Boha. Pokud církev bude přetékat takovými skutky a nebude pouze církví slov, nemusíme mít strach o její budoucnost. Pak ji opravdu žádné pekelné mocnosti nepřemohou, jak slibuje Ježíš Petrovi. A tak Vám sestry a bratři na závěr přeji, ale i sám sobě, abychom dokázali mít odvahu být pravdivými ve svém konání. Nejenom k našim bližním, ale hlavně k směrem k Bohu. On nás povolává ne ke slovům, ale ke skutkům a to hlavně směrem k těm nejslabším a nejohroženějším, k těm kdo jsou na okraji společnosti, k těm kdo jsou odlišní a vyloučení, k těm kdo trpí válkami nebo před nimi utíkají. Ta cesta “kenoze” neboli upozadění není pro žádného člověka lehká a jednoduchá, stejně jako nebyla pro Ježíše. Ale mějme stejně jako On důvěru v Nebeského Otce, že ne pro naše slova, ale pro naše skutky lásky nás zachrání. Amen.