V dnešním úryvku evangelia nám Lukáš klade důraz na dvě slova. První slovo je znamení a druhé slovo je Jonáš. Když jsem si ve slovníku našel, co přesně znamenají, tak je tam napsáno “znamení je postřehnutelný projev určité skutečnosti” a “Jonáš byl starozákonní prorok a hlavní postava stejnojmenné biblické knihy. Je známý především svým příběhem o útěku před Bohem a ikonickou scénou v břiše velryby.” Toto není pro nikoho z vás novinka, význam těchto slov jistě chápeme stejně. Co je ale důležité je spojení těchto dvou slov a pochopení věty: “Hledáte znamení, ale jiné znamení vám dáno nebude než znamení Jonášovo.”, skrze kterou nám Ježíš pokládá otázku: ”Jakým znamením je tedy Moje církev pro okolní svět a jakou skutečnost může svět uvidět při pohledu na Vás, kteří církev utváříte?”
Dnes je myslím každému jasné, že svět kolem nás se ocitl ve velké krizi. Můžeme si nalhávat stejně jako Jonáš, že problém těch druhých z Ninive se nás netýká a není naší starostí. Naivně zavřít oči a odplout do Taršíše. Utéci před Bohem a jeho povoláním, které jsme od Boha dostali. Odeplout tam, kde neuslyšíme nářek válkami trpících, bolesti vyloučených, odlišných, ubohých a prchajících. Když kolikrát poslouchám lidi kolem sebe i v církvi, tak si říkám: “Jsem opravdu tak bláhový, když si myslím, že přece nikdo nemůže jako Jonáš pokojně a tvrdě spát v podpalubí toho světa, když kolem nás zuří opravdová bouře?”.
Je to více jak deset let, co opustil tento svět jeden z největších mužů pokoncilní církve – kardinál Carlo Maria Martini. A ten ve svém posledním rozhovoru, který se stal jeho testamentem, varoval, že církev posledních 200 let, byla právě takovouto spící církví. A vybízí k odvaze vrhnout se do rozbouřeného moře okolního světa a nechat se pohltit Boží láskou, stejně jako Jonáš v útrobách velryby. Právě toto je to Jonášovo znamení, jiné od Boha nedostaneme. Kristova církev musí být pro okolní svět, stejně jako Jonáš pro Ninivany, znamením Boha Otce, který je milosrdný a laskavý, velkodušný, velké lásky, která se nechá obměkčit, když s lítostí a v slzách voláme: “Abba, otče.”. A toto ať je i odpovědí na poslední větu testamentu kardinála Martini, kde se každého z nás ptá “Co můžeš udělat pro církev ty?“ Amen.