Nevím jak Vám sestry a bratři, ale pokaždé, když slyším úryvek dnešního evangelia tak, se mi velmi živě vybavuje vzpomínka na to, jak jsem si poprvé uvědomil svou smrtelnost a pomíjivost, když jsem jako malé dítě za vnímal onu velkou úzkost z pocitu, že nebudu, že zemřu a navěky už bude nic. A zaháněl jsem ten pocit jako onen bohatý člověk z úryvku evangelia a říkal si, že to vše je někde hodně daleko, v nekonečnu, že mám přece nadbytek svého pozemského života na mnoho let. Ale člověk jako tvor nemůže utéci před svou tělesnou konečností. I když se ji snažíme vystrnadit a uklidit ve své mysli někam dozadu a zapomenout na ni, tak čas od času se nám znova a znova vynořuje z podvědomí. A s přibývajícím věkem se to stává stále častěji.
A tak to trvalo až do chvíle, která mě vysvobodila z tohoto začarovaného kruhu bolesti. Kdy se Bůh dotkl mého srdce a ukázal mi jak nahradit beznaděj nadějí. Skrze bolest, utrpení a smrt mých nejbližších, se mi dostalo poznání se nikdy nesnažit ze své mysli vypudit tyto myšlenky. Uvědomme si, že jen přijetí “memoria mortis” jako neoddělitelné součásti našeho života, je porážkou strachu ze smrti a je také počátkem bázně Boží. Právě toto připomínání si smrti, jak můžeme tyto latinská slova přeložit, nám silně rezonuje ve verši žalmu 90,12 kde nám žalmista píše ”Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.”.
A tak po celou následující dobu svého života, jsem si naivně myslel, že tomu verši správně rozumím. Ale nerozuměl jsem. Plně jsem pochopil až tuto sobotu na Velehradě, když jsem se dozvěděl zprávu, kterou jsem sice v podvědomí tušil, ale nechtěl si ji rozumem připustit.
Před týdnem v úterý se narodila malá Terezka, to děvče, které se nemělo narodit. Lékaři ji v ranném stupni vývoje, diagnostikovali závažnou vývojovou vadu a její mamince nekompromisně doporučovali potrat. Ale ta dívenka, s tváří anděla, díky Bohu, důvěře její maminky a také navzdory všem nepříznivým okolnostem, přišla na tento svět. Je velká bojovnice, ale moderní diagnostické metody se nemýlí. Její srdíčko je opravdu velmi slabé. A tak, jak před 7 měsíci, tak i teď, lékaři vyřkli nad ní nemilosrdný ortel. Právě tato zpráva na chvíli zachvěla s mou vírou, protože jsem po celou tu dobu nějak zvláštně cítil, že ona bude žít. A nechtěl jsem si připustit, že by tomu tak nemělo být. A po té zprávě jsem se začal ve svém srdci cítit opravdu velký smutek, který mi ale přerušil verš žalmu 90 a Bůh mi dal dar poznání. Uslyšel jsem větu: “Ale vždyť ona přece žije, přišla na svět, za to jste se všichni modlili! Ale ty se už konečně nauč počítat dny, které má člověk vyměřené zde na zemi.”
Zalily mě pocity veliké hanby nad sebou samým. Konečně jsem pochopil, že naučit se počítat své dny, tak jak nám je počítá Bůh, není závislé na délce našeho života. Ale znamená to, nepromarnit ani jeden den, ani hodinu ani minutu, které zde máme od Boha na zemi vyměřené. Každý den, který prožijeme ne pro sebe, ale pro ty druhé, je dnem pro Boha a v jeho očích je tou nejlepší jadrnou pšenicí, kterou si ukládáme do nebeské stodoly.
Stejně jako malá Terezka, která se rve s nepřízní a statečně bojuje. Žije pouze pár dní, a tak nekonečně obdarovává své rodiče a také nás všechny, kteří její osud sdílíme. Ona určitě cití Boží lásku, kterou je zahrnuta skrze své nejbližší. A svým křehkým životem ji navrací nám všem nazpět. Nevíme, kolik bude ještě takových dní a přáli bychom si, aby jich bylo co nejvíce. Lidským pohledem je to pochopitelné, ale Bůh počítá naše dny jinak. Onen boháč z úryvku evangelia, kdyby žil svůj sobecký život tisíc nebo milion let, tak pro věčnost mu Bůh nezapočítá ani jediný den. Ale věřím, že malá Terezka i její maminka mají své nebeské stodoly již přeplněné poklady, kterými Bůh přikryje každou jejich bolest a osuší každou slzu na jejich tváři.
A tak Vám sestry a bratři přeji, abychom dokázali zaměřit své konání na to být bohatým před Bohem, a ne před tímto světem. Aby tím pokladem, který si budeme ukládat do nebeských stodol byla hlavně naše láska a milosrdenství k ostatním lidem. Jen tak máme zajištěn svůj život pro věčnost, jen tak “memoria mortis” nebude v nás už nikdy vyvolávat strach. Amen