Nevím, jak vy sestry a bratři, ale poslední dobou mám takový pocit, že žijeme ve zvláštním a pro mě ne docela pochopitelném světě. Stejně nepochopitelném, jako je chování představeného synagogy. Asi proto nám v úryvku evangelia Ježíš nastavuje zrcadlo, abychom se podívali sami na sebe, jestli náhodou v něm nezahlédneme tvář onoho představeného. Člověka, který nese tak těžce skutky milosrdenství a soucitu, který Bůh vykonal jinak, než by si on představoval.
Právě dnešní doba je plná lidí, kteří jsou takto nemilosrdní. Každý den je možné slyšet: to není moje válka, to nejsou moji uprchlíci, to nejsou moji bezdomovci, lidé vyloučeni, odlišní, lidé na okraji společnosti. Oni si za to přece můžou sami a já s nimi nemám a nechci mít nic společného.
Pokaždé, když někdo vynáší takové řeči a nejsou výjimkou ani křesťané, cítím neskutečnou bolest a snažím se pochopit důvody, které je k tomu vedou. A nenapadá mě nic jiného než, že za tím vším je jejich strach. A to strach o své pozemské jistoty, o které nejsme ani trochu ochotni se podělit s potřebnými. Blahobyt nás takto spoutává, činí nás nesvobodnými otroky, ohnutými v pase a z pohledem upřeným k zemi. Uvědomme si, že život člověka opravdu nemůže být radostný a naplněný bez skutků lásky k bližním.
Proto Ježíš stále přichází, aby nás uzdravil, stejně jako onu ženu. Aby nás svým milosrdenstvím zbavil otroctví strachu, napřímil, pomohl zvednout hlavu, nasměřoval náš pohled a náš život směrem k nebi. Protože jenom ten, kdo se nechá vést Božím duchem, tak ten se stává Boží dcerou nebo Božím synem a dokáže volat Abba Otče a dělat Jeho skutky.
Pak každý dokáže, podle svých možností, být solidární ve všem s těmi, kteří naši pomoc potřebují. Boží syn nás vybízí, že každá den, každá hodina, každý okamžik je vhodný pro naše milosrdenství a soucit. A nenechme se nikdy odradit a vnutit si strach těmi, kteří ho chtějí zneužít pro své sobecké cíle. Dnešní nelehká doba potřebuje slyšet každého, jehož pohled je upřený na Nebe, hlas toho, skrze něhož Bůh může uzdravovat tento svět. Amen