V dnešním evangeliu zaznívá: ”Co chceš, abych pro tebe udělal?” Sestry a bratři zaslechli jste už někdy ve svém nitru tuto otázku? Přemýšleli jste někdy o tom, kdyby jsme měli možnost si přát něco, jež by se splnilo, co by člověka napadlo? Po čem vlastně nejniterněji toužíme?
Často slýcháváme zde od ambonu, že to co je pro člověka nejdůležitější je, aby nebyl sobec a nemyslel v prvním okamžiku sám na sebe. Ano, je důležité nebýt sobcem a snažit se žít pro druhé. Ale nezapomínáme kolikrát na to, co je ještě důležitější?
Boží Syn se ptá každého z nás jednotlivě, co má udělat jenom pro nás samotné. I onen žebrák myslí v první řadě více na sebe. Neváhá křičet a nenechá se odbýt, aby dosáhl svého. Nechce být slepý a žít v temnotě, prahne po tom nejdůležitějším, co je očím neviditelné a je viditelné pouze srdcem. Proto jeho prosba „Pane, ať vidím!“ se netýká pouze zraku, ale i srdce.
A jakmile ho opustila slepota, tak je jeho srdce zasaženo oslnivou září, světlem, které přivádí k následování Božího Syna. Pokud nám nebude Boží světlo svítit v srdci a nebude z něho přetékat plností, všechno další konání je nedokonalé a bude mu něco chybět. Vždyť tam, kde máš poklad, budeš mít i srdce. A bez pokladu sebe pastorace, sebe evangelizace a bez modlitby za sebe posvěcení, nebude naše služba v církvi a ve světě pravdivou. I když to možná zní divně a lidé tomu moc nerozumí, tak služba Bohu a bližním nesmí být nezištná, neboli musí být zištná. Očekávaným ziskem, i když nezaslouženým, je přece Nebe. Pokud nepostavíme každodenně v životě sami sobě Boha na první místo a nebude v nás hořet nekonečná touha po Boží lásce a milosrdenství, tak nikdy nebude náš pohled směrem k Němu jasný a zůstaneme pro Něho slepými navěky. Amen