V předposledním týdnu liturgického roku nám v 1. čteních ročního cyklu zaznívají úryvky z 1. knihy Makabejské. Její obsah tvoří dějiny židovského povstání proti násilné helenizace Palestiny syrskými Seleukovci. Kniha se zachovala pouze v řeckém překladu Septuaginty a není tedy součástí „palestinského kánonu“ hebrejské Bible (Tanachu). Proto ji, na rozdíl od katolické a pravoslavné církve, většina protestantských nezahrnula do kánonu. Na 1. knihu makabejskou také volně navazuje 2. kniha Makabejských, která přináší nové náboženské myšlenky, například modlitby za zemřelé a vzkříšení při Posledním soudu, témata které rozvinulo křesťanství.
Čeho bych se ale rád dotknul není historický odkaz, ale spíše to, jak lidé jednají v situacích, kdy je důležité, aby bylo slyšet jejich ano-ano nebo ne-ne. Bude to možná úsměvné, ale vybavila se mi jedna epizoda z amerického kresleného seriálu, který je v katolické církvi, ne zcela právem, na pomyslném indexu. Tam zaznívá věta: “Nechtěj abych si musela vybrat mezi Bohem a tebou. Nikdy nemůžeš vyhrát.” To řekla Marge svému manželovi Homerovi, když nabádal své děti Lizu a Barta, aby nešli jako on v neděli do kostela na bohoslužbu a prožili nejlepší den svého života.
A tak si položme otázku, jak jsme na tom my? Jak prožíváme nejlepší a nejhorší dny svého života? Je v nich přítomen Bůh? Pokud ano, není tak nějak vnitřně skrytý nebo je všem jasné, a to i našim nejbližším, že On stojí v našem bytí vždy na prvním místě? Máme odvahu Ho veřejně hlásat svým životem, i když to může být velmi nesnadné, bolestné a okolí nepochopitelné? Uneseme odsudky, nenávist a veliký hněv, stejný jak jsme slyšeli v závěru prvního čtení? Právě tyto a další podobné otázky jsou zásadním poselstvím pro současnost.
Co by nás také mohlo napadnout poté, co jsme slyšeli 1. čtení, je to, jak popis Judeje za Antiocha Epifana se podobá stavu dnešní euroatlantické civilizace. Můžeme pociťovat, stejně jako tenkrát, tendence bourání základů společnosti, na kterých stojí a že se stavba dnešního svět opravdu nebezpečně chvěje. Ale nebojme se, nikdy v dějinách tomu nebylo jinak. Kristovu církev přece pekelné mocnosti nikdy nepřemohou, protože křesťanství není neměnnou, mrtvou ideologií. Je nikdy nekončícím hledáním Boží Pravdy, její reinterpretace a aktualizace pro každou dobu. Proto se také nikdy nesnažme v minulosti uvidět naši budoucnost. Není tak důležité, jak stavba světa zítřka bude z venku vypadat, ale jak bude postavena. Máme jistotu, že pokud kamenem úhelným v základu každého našeho konání bude Kristus, tak vždy obstojí v zemětřeseních tohoto světa. Možná to nebudou pohledem tohoto světa nejlepší dny našeho života, ale tím se nám jistě stane ten den, kdy uzříme tvář našeho Spasitele. A to je přece úžasné. Amen.