Dnes v liturgii slavíme výročí mučednické smrti svatého Vavřince, byl jedním ze sedmi diakonů, kteří byli umučeni při pronásledování křesťanů římským císařem Valerianem v roce 258. Byl jako to zrno, které v zemi odumřelo, aby přineslo hojný užitek. Tak jako tehdy, tak i dnes je v církvi stále přítomná hluboká úcta ke sv. Vavřinci.
Tolik jenom krátce z jeho životopisu a vraťme se k dnešnímu svátku. Ano, dnes opravdu oslavujeme výročí smrti. Někdo ze sekulárního světa by mohl říci, “Ti katolíci jsou ale divní!. Oslavují smrt a umučení. To je tedy zvrácené. Normální je přece v den výročí úmrtí našich blízkých spíše truchlit a smutnit než slavit a radovat se.” Tak jsme tedy divní?
Ze životního příběhu sv. Vavřince vidíme, že nejsme. Sice o smrti nemůžeme nikdy nic zjistit svým rozumem, protože je mimo jakoukoliv lidskou zkušenost, ale naše víra, a ve křtu naše spojení s Ježíšem Kristem, nám dává schopnost vidět smrt očima víry. Smrt i v tomto pohledu je sice zahalena tajemstvím, ale skrze Božího syna nám prosvítá to, co je rozumem neviditelné, vidět ji jako bránu k životu věčnému, k životu s Bohem.
Takovouto optikou víry dokázal vidět svůj konec života i sv. Vavřinec. Sv. Ambrož vyslovil názor, že “oheň Boží lásky, který on měl v srdci, byl mnohem silnější než oheň, který pálil jeho tělo. Proto nemohl přemoci jeho vnitřní pokoj a lásku, s níž se na roštu modlil za obrácení Říma”. Jak velká musela být jeho víra, láska a naděje! I když nikdo z nás neznáme přesné datum své smrti tak jako to věděl sv. Vavřinec, naskýtá se otázka, zda budeme mít sílu říci jako on, když se naplní náš život: “Ježíši, zde stojím a jsem připraven!” Bude v nás hořet stejný oheň Boží lásky, jaký hořel v srdci sv. Vavřince?
Proto sestry a bratři hledejme každodenně odpověď na tuto, pro náš život zcela zásadní otázku. Modleme se za to, aby až přijde ta poslední chvíle zde na zemi, aby nám Bůh dal milost stát s hlavou vzpřímenou a s radostným chvěním očekávat setkání se svým Spasitelem. To přeji každému z nás. Amen