V dnešním úryvku evangelia nám evangelista Lukáš zachytil jednu z nejpoetičtějších modliteb, kterou můžeme najít v Bibli. Mariin chvalozpěv Magnificat, Velebí má duše Hospodina, není jenom nádhernou poezií, která formálně navazuje na starozákonní tradici žalmů, ale stává se inspirací a vstupní branou k našemu Bohu.
Když se mi asi před třemi týdny objevilo na telefonu číslo otce Bohumila, opravdu jsem netušil jakou nabídku z druhé strany uslyším. Být kazatelem na této pouti, ve svém městě, na své skoro domácí farní půdě a pronést slova k povzbuzení k Vám, to není jen tak. Po prvním okamžiku pochybnosti, zda tento úkol přijmout, jsem si ale vybavil Váš nadherný chrám a komu je zasvěcen. Marii, té nepatrné dívce z Galileje, která se pro nás stala “po Bohu ta nejprvnější”. Té prosté dívce, která neměla nic, jen pokorné srdce a absolutní důvěru v Boha a odvahu říci fiat, slovo, které změnilo a tvoří dějiny. Tak i já, sice s obavami, ale s důvěrou v Boha a jeho vedení, jsem otci Bohumilovi musel říci na jeho nabídku své Ano. Panna Maria nás učí, že Bohu se neříká NE! Je to pro mě velká milost být tu dnes s Vámi a prožít společně tuto slavnost.
Když jsem se modlil za to, co vlastně skrze mě chce Duch Svatý sdělit, vybavil se mi jeden rozhovor s mou švagrovou, dcerou evangelického faráře. Vedli jsme spolu debatu na téma, jaký má smysl úctívání a modlení se ke svatým, potažmo k Marii, když jediný, ke komu se máme modlit, je náš Bůh ve trojjedinnosti. Proč tedy stavíme Marii před Krista? Ano katolíkům se někdy vytýká, že přehánějí úctu k Marii a její důležitost, a někdy musíme uznat, že výtky jsou oprávněné, alespoň pokud jde o způsob úcty. Ale dnes bych se rád pokusil Vám bratři a sestry, i našim křesťanským spolubratřím z jiných denominací ukázat, proč je Panna Maria, naše Nebeská Matka, pro náš život víry tak nezbytná.
Když se řekne slovo matka, tak každému z nás se musí vybavit ty nejkrásnější chvíle života. Matka, která nám dala život, miluje nás, učí nás první kroky, první slova a vždy se snaží nás vést v životě tak, abychom v něm obstáli. Je tou, která tiší pláč a naše bolesti, když si odřeme koleno a nebo se nám něco nepovede. Ano, naše pozemská matka nás vede a učí životu zde na zemi. A tak je to podobně i s naší nebeskou Matkou. Jenom její role se posouvá od pomíjivého směrem k věčnosti. V okamžiku smrti naší pozemské matky, který nás většinou zde na zemi zastihne, se náš život změní. S velkou razancí si uvědomíme svou smrtelnost a pomíjivost a každému i tomu, kdo se deklaruje jako ateista, se vynoří myšlenka: “A jak to bude se mnou až budu na místě své matky?Jaký je vlastně smysl našeho konečného života a jak si zajistit život věčný?”
Na všechny tyto otázky ale můžeme najít odpověď v životě Panny Marie a v události jejího Nanebevzetí, jak nás učí církev. Nebeská Matka se pro nás stala oknem, skrze které jsme schopni zahlédnout světlo nebeské slávy, do které byla vzata, okno, které nám dává možnost nahlédnout na to, co je jinak skryté. Je pro nás takovým nebeským teleskopem pro slepé a nevidomé ve víře. Je pomocnicí v tom, abychom dokázali jasněji a dále dohlédnout směrem k našemu Bohu. K Bohu, který se sklonil ve svém nekonečném milosrdenství k člověku a v osobě Ježíše Krista nás přišel vykoupit a setřít nám každou slzu z očí.
Nikdo jiný nám prostě nemůže být tak blízký, být našim vzorem ve víře, pokoře a odvaze, než naše Nebeská Matka. Ta její blízkost každému člověku skrze bolest, kterou musela nést, by měla v nás probouzet touhu být jako ona. Abychom dokázali navzdory naší lidské přirozenosti, strachu a žádostivosti řici Bohu své ANO, zapřít sebe a následovat Božího Syna. Ztratit svůj život pro Něho a nalézt život pro Boha a pro své bližní, nalézt život věčný.
Tato úcta k Panně Marii to není nějaký vynález katolické církve, ale odráží pouze to, co bylo vždy přítomno v církvi Kristově. Už III. ekumenický koncil v Efesu v roce 431 označil Pannu Marii titulem theotokos neboli nositelka Boha, též Bohorodička a poslední dogma o jejím Nanebevzetí z roku 1950 završilo tuto téměř 2000 let trvající živou tradici. I Martin Luther ve svém komentáři k magnifikat představuje Mariin chvalozpěv jako vzor a inspiraci pro vladaře a říká: ”V názvu Matka Boží je obsažena všechna její čest. Nikdo nemůže o ní říci nic většího, i kdyby měl tolik jazyků, jako je stébel trávy, hvězd na nebi a písku v moři. I naše srdce má uvažovat, co to znamená být Matkou Boha”. Panna Maria je tedy jednou provždy Nebeskou Matkou celého lidského rodu bez rozdílu.
Proto sestry a bratři pokaždé, když se modlíme k Bohu, a když naše zkroušené a pokorné srdce touží po Božím milosrdenství a útěše, nebojme se mít nablízku tu nepatrnou dívku z Galileje. Nebojme se, ona nám Boha opravdu nemůže zastínit, ale spíše nás k němu přiblížit, být zvětšovacím sklem naší víry. Vzpomínám si sám na sebe, když jsem před deseti lety klečel v kapli Panny Marie Bolestné v kostele sv. Mořice v naprosté životní beznaději a modlil se k Bohu o zázrak. Tam mi byla naše Nebeská Matka nablízku svým utrpením a vzorem důvěry v Boží skutky. Dívala se na mě, já na ni a jako by mi chtěla říci: “Co ty víš o bolesti a utrpení? Jen věř, u mého Syna není nic nemožné!” A dodnes, když se na sebe díváme, tak i přes její smutný výraz je v jejím pohledu pro mě něco radostného, to co nás opravdu může pozvednout směrem k Bohu. A tak Vám přeji moji milovaní, aby nám naše Nebeská Matka byla jako vzor vždy nablízku, neboť v srdci každého, ve kterém svým příkladem pokory a odevzdanosti ona působí, září o to jasněji láska a milosrdenství našeho Boha a to je přeci úžasné. Amen