Včerejší popeleční středou jsme vstoupili do postního období, ve kterém bychom se měli 40 dní připravovat na tajemnství Veliké noci. Ale jsme si jisti, že dobře rozumíme tomu, co je to půst? Nemáme ho hlavně spojený s odříkáním si jídla a jiných tělesných nebo materiálních potřeb? Toto samo o sobě není asi špatně, ale takové pokání nesmí být cílem, ale pouze prostředkem. Cílem tedy není nějaké utrpení těla nebo duše. Cílem přece musí být obrácení našeho srdce směrem k Bohu, které je krásně vyjádřeno řeckým slovem metanoia, znamenající změnu našeho smýšlení. Položili jste si tedy někdy otázku, jaká je to proměna? A jak bychom takovou proměnu mohli popsat někomu, kdo nemá náboženskou zkušenost?
Když jsem přemýšlel, jak bych mohl nejlépe vysvětlit slovo metanoia, vzpomněl jsem si na jednoho z největších francouzských myslitelů Blaise Pascala. On ve svém životě takovou změnu zažil. Po málem smrtelné nehodě se jeho další život soustředil už jen na obranu křesťanství, kde hlavním krédem se stává věta: „Vím, komu jsem uvěřil.“. A v nadšeném zápalu vytváří úžasné teologické pojednání, kterému dnes říkáme “Pascalova sázka”.
Asi každý z nás, co tu jsme, si někdy vsadil. Možná sportku, mates, tipsport nebo si koupil nějaký los, třeba tutovku, s nadějí, že přece musí vyhrát. Jak bláhové jsou kolikrát sázky na materiální touhy. Vidíme kolem sebe jak nám hráčská vášeň dokáže zničit vše, včetně našeho života. Proto je důležité pochopit, že než si vsadíme, tak musíme zvážit o co můžeme přijít a co můžeme získat abychom nebyli tratní.
Myslím, že podobně přemýšlel i Pascal a skrze proměnu svého srdce pochopil, že přece jenom existuje jedna možnost, jak nevsadit skoro nic a vyhrát jackpot. A tím, jak to udělat, je jedině sázka na Boha. Co ale znamená vsadit na Boha? Jaké je výhra? Ale také co můžeme ztratit? Právě Pascal jakoby navazuje na to, co jsem dnes slyšeli v liturgických čteních. Mojžíš nám říká; “obětuj se pro Boha, poslouchej Jeho přikázání, miluj Ho, choď po jeho cestách a zachovávej Jeho přikázání, nařízení a ustanovení a budeš žít.” A stejné motiv zaznívá i v úryvku evangelia, kde nás Ježíš vyzývý: vsaď svůj život na Mě a nikdy o něho nepřijdeš. O co tedy budeme muset přijít, když si vsadíme na Boha? Hlavně o své sobecké Já. To znamená zapomenout na desatero toho, po čem touží naše neukojitelná tělesnost, ale přijmout desatero našeho Stvořitele. Uvědomit si, že nežijeme hlavně pro sebe, ale pro Boha, neboli pro druhé. Ano, pohledem světa 21. století, se to může zdát jako velká prohra, jako ztráta celého života, kterou není spousta lidí ochotna obětovat. Ježíš nás ale varuje, že opak je pravdou. A Blaise jako geniální matematik to tušil a spočítal si, jak nepatrná je to cena, oproti tomu co můžeme vyhrát. Protože člověk se nakonec přesytí vším, co je tělesné. Každý, kdo četl knihu Kazatel pochopí, že bez Boha je každé naše konání jenom marnost všech marností, pokrmem, kterým se dříve nebo později přejíme. Protože jediným, čím se lidské srdce nemůže přesytit, je přece Boží Láska, kterou nezaslouženě dostáváme od svého Stvořitele. A čím více se ji otevíráme, tím více ji dostáváme a tím více máme potřebu rozdávat těm, které nám Bůh posílá do cesty. To je ten pravý smysl slova metanoia, našeho půstu, naši proměny směrem ke Kristu.
A tak sestry a bratři opravdu nebojme se roztrhnout své srdce, jak nám včera zaznělo z knihy proroka Joela, a vsadit vše na Boha. To co můžeme ztratit je nicotné, oproti tomu, co opravdu můžeme nekonečně získat. Co nám prospěje, když vše vsadíme na tento svět, kde nás na konec v jistotě nečeká nic jiného, než naše záhuba? Vezměme svůj kříž a spojme svůj život se smrtí a vzkříšením Krista, jen s ním můžeme s minimem ztrát vyhrát absolutní jackpot neboli život věčný. Nejenom dnes, ale každý den, je pro naše obrácení přece doba příhodná. Amen