V dnešním úryvku Matoušova evangelia máme podobenství o nebeském Království, o kterém v církvi věříme, že se v úplnosti uskuteční až na konci tohoto světa. Ale Ježíš často poukazuje, že může začít růst i zde na zemi mezi námi. Je to tedy opravdu reálné?
Včera v evangeliu a na popeleční středu při udělování popelce, jsme mohli slyšet větu: “Čiňte pokání a věřte evangeliu”, kterou Ježíš podle Markova evangelia pronáší na začátku svého působení. Tuto větu předchází verš „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží”., kterým nás Boží Syn povzbuzuje, že Jeho království může být již částečně přítomno tady a teď, i v našich životech. Ale pouze tak, na kolik jsme ochotni to dovolit. Abychom mohli získat na něm podíl, je důležitá naše svatost, ke které nás Bůh vyzývá ústy Mojžíše: „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý“. A i když se nám může zdát, že napodobovat svatost a dokonalost Boha je nedostižným cílem, musíme mít odvahu se o to neustále pokoušet. A to i přesto, že křesťanská svatost není v první řadě našim dílem, ale je plodem naší otevřenosti a schopni vnímat ve svém srdci Ducha třikrát svatého Boha.
Dnes jsme slyšeli, že zakoušet přítomnost Nebeské království můžeme také podle toho, jaký máme vztah k těm nejnepatrnějším a nejposlednějším. To je to, co dělá lidskou společnost silnou a schopnou před Bohem obstát. V historii, ale i dnes máme spoustu negativních příkladů, jak se bez Boha budovaly království a tisícileté říše, které nikdy nemohly a nemohou obstát a přínést ho na zemi.
Položme si teď otázku, jak je na tom dnešní společnost? Jsme jiní? Mohlo by se zdát, že v naší euroatlantické civilizaci, která, je postavena na dodržování všeobecné deklarace lidských práv, se něco takového už nemůže stát. Sice se zatím u nás nedějí takové hrůzu, jako jinde ve světě, ale často pod záminkou svobody jedince, jsou nám podsouvány falešné pocity práva hrát si na Boha a rozhodovat o životě a důstojnosti druhých, např. právo na zabití nenarozených nebo těch, kteří už pro společnost jakoby nejsou prospěšní, jsou jedním z omylů dnešní postmoderní doby.
A položme si ještě jednu doplňující otázku, jak jsme na tom my? Rozumíme opravdu dobře dnešním čtením? Minulý čtvrtek, když se uděloval popelec pacientům zde v Nemocnici, tak jsem dlouho neviděl tolik radosti u lidí, kteří jako by už ani v nějakou radost nedoufali. Tolik šťastných pohledů, alespoň na chvíli zapomenout na těžkost lidského údělu. Ano, přinášet chuť nebeského království do tohoto světa přece není vůbec složité. Když jsme nablízku potřebným, když na jejich bídu odpovídáme láskou, službou: neodvracíme se, ale dáváme jim najíst a napít, poskytuje ošacení a přístřeší a dokážeme je navštívit, to je to co nás v očích Boha dělá svaté. Kolikrát opravdu stačí úsměv, soucit, dotyk, obětí, nic co by každý z nás nedokázal. Protože tam, kde ve světě jsou přítomny skutky milosrdenství a lásky, tam přece každý může ucítit i vůni Božího Království. Amen