Číst liturgické texty
Na adventním věnci nám začala hořet první svíce a tak jsme se dnešní nedělí ocitli na začátku nového církevního roku. Nevím, jestli jste si to někdy uvědomili, ale jeho rytmus je dán slavením hlavních událostí Ježíšova života a dějin spásy, ve kterých jsou hlavními protagonisty Bůh a člověk. Tak se advent stává očekáváním a připomínkou milosti, toho co bylo Bohem slíbeno. Ale dokážeme my, pozemšťané 21. století, ještě něco očekávat, po něčem toužit, co by nebylo jenom odleskem materiálního světa?
Je typické, že na začátku důležitých milníků si klademe předsevzetí a nějaká svá očekávání. Ani před rokem na 1. neděli adventní tomu jistě nebylo jinak. Tak jaký byl náš uplynulý rok? Jak by dopadla inventura našich dosavadních životů?
Z dnešních liturgických textů je patrné, že pro každého, kdo něco očekává, je důležitá bdělost. To proto, abychom nepropásli nic z toho, co nám bylo slíbeno. Dokázali jsme tedy aktivně rozpoznat a zachytit všechna znamení, která jsme zažili nebo vnímali? A nebo jsme jen s lhostejností a beznadějí nečinně přihlíželi s pocitem, že Ten v koho jsme důvěřovali, ke komu jsme se modlili, Ten, který nás miluje od věčnosti, tak jako by odešel z našeho domu a nechal nás tu o samotě? V našem životě plném bolestí, nelásky, ve světě zmítaném válkami, uprchlíky, pandemiemi a neutěšenou ekonomickou situací? Ve světě, ve kterém se bortí naše falešné lidské jistoty, na které jsme byli zvyklí, ale které nikdy reálně neexistovaly? A také se nám zdá, že jsme obklopeni světem, který nechápeme, protože nedostáváme jasné odpovědi na naše často bolestné otázky zakončené slovem “Proč?” a to všechno nás naplňuje strachem o naši budoucnost. Nebojme se, ale volejme jako prorok Izaiáš k Hospodinu, ať protrhne nebe a sestoupí, aby naš životu dostal smysl.
Proto poslední slovo dnešního úryvku evangelia “Bděte”, je neodkladnou výzvou, abychom ve veliké noci tohoto světa, měli odvahu postavit se na stráž, stejně jako onen vrátný. Pochopit, že přišel čas být vzhůru. Probrat se ze spánku, který nás uvrhá pouze do temnoty. Je tu přece Pánovo světlo, které se opakovaně rodí o Vánocích v Betlémě. Jsme povoláni být syny a dcerami tohoto světla a nést jeho ovoce. Každý okamžik je pro nás příležitostí protknout svůj život duchovním napětím, podněty víry, vyjádřením lítosti nebo lásky a vším co nás dělá lepšími v očích Boha. Neni nic horšího, než když budeme jako zhaslá lampa, jako sůl bez chuti. Kristus přece každého člověka vybavil svou mocí. Máme od něho do přirozenosti dány schopnosti milovat, odpouštět, být milosrdnými, obětovat se pro druhé a také vědomí, že ať se děje co se děje, On je pořád s námi. On nikdy nespí, neustále bdí nad námi se svou milostí, která nám vytváří novou identitu, se kterou by měl být celý náš život znamením Boha, který neustále přichází a navštěvuje nás. Právě o adventu bychom měli cítit tuto proměnu daleko intenzivněji.
Je tedy před námi nový církevní rok a v něm si budeme připomínat celé dějiny spásy, ve kterých Bůh zjevil to, kým je. Že je nekonečnou Láskou a milosrdenstvím, tím, co tomuto světu asi v dnešní době nejvíce chybí. Vzpomeňme si na Ukrajinu, Izrael, a další místa, kde se na Boha zapomnělo. Ale i s tímto vědomím On je ve svých zaslíbeních Bohem věrným. “On přece je náš Otec! My hlína jsme – On nás hnětl, dílo Jeho ruky jsme všichni!”.
A tak každý na svém místě, ve své práci, službě, ke které nás Pán povolal buďme bdělí. Kdo spí, tomu se přihodí to, čeho se sv. Augustin nejvíce bál. Že Bůh projde kolem nás a my si toho nevšimneme a promarníme svůj život. Proto musíme bdít, abychom neminuli Boha, přebývajícího především v těch nejuboženejších a nejposlednějších bratřích a sestrách kolem nás. To je ta podoba církve, o které mluví papež František. Bdící církev je polní nemocnicí, která zachraňuje ve válečné vřavě tohoto světa všechny, i naše zdánlivé nepřátele. Církev, která strnule vidí svět očima doby pozemského života Ježíše, je církví spící, která zapomněla, že je tělem Toho, kdo je nejvyšší láska a nekonečné milosrdenství. Křesťanství není statická, tedy (neměnná) ideologie. Je nevyčerpatelným zdrojem Boží moudrosti, kterou je ale nutné pro každou dobu znovu aktualizovat, tzn. “vykládat lépe a neustále rozlišovat, co je pro spásu podstatné a co je pro tento cíl druhotné” jak nedávno napsal papež ve své odpovědí na dubia (sérii pochybnosti) formulované pěti konzervativními kardinály. Tento dokument by měl být povinnou četbou pro každého z nás, protože pokud učení církve, není dynamickým proudem božího milosrdenství, tak přestává být pro svět srozumitelné.
Jistě vidíme, jak naše řady řídnou. To není jenom tím, že lidé netouží po Bohu. Je to i tím, že církev tak často mluví jazykem, kterému lidé nerozumí. Ani já mu kolikrát nerozumím. Jako bych v něm slyšel hlas farizea z Ježíšova známého podobenství o dvou mužích, kteří se přišli modlit do chrámu. V tom hlase farizea je slyšet pýcha, která se snaží Bohu přikazovat, kdo může být spasen a kdo ne. Hlas, který vytváří křesťany druhé kategorie, jakoby nedokázal pochopit, že všichni potřebujeme boží milost, abychom byli ospravedlněni..
Buďme si toho vědomi a nikdy nepropadejme do beznaděje. Duch vane jinak, než bychom očekávali. Nadějí by nám měl být právě papež František, skrze kterého Duch svatý umožňuje v církvi hledat i jiné odpovědi na naše slabosti a provinění než bychom očekávali. Ježíš přece říká: ”Komu se málo odpouští, ten málo miluje”. Taková by měla být církev 21. století. Milosrdná, ne soudící!
A tak buďme připraveni bdít skrze milost, kterou jsme byli všichni Bohem na Golgotě vykoupeni. A jako odpověď na tento nezasloužený dar přinášejme už zde na zemi ostatním vůni nebeského království. Aby až se Pán vrátí domů, opravdu našel svou církev jako polní nemocnici v první linii. Ve které ti nejvíce zranění skrze církev a každého z nás mohou nalézat Boží útěchu a těšit se ze světla věčného života. To je ta bdělost, za kterou budeme souzeni v den poslední, až staneme tváří v tvář našemu Stvořiteli. Proto Ježíš neustále opakuje svým učedníkům, církvi i nám to slovo “Bděte!„, které by nás mělo provázet nejenom v adventu, ale po celý náš život. Amen